S trochou nadsázky prodělávají švédští Tribulation takový vývoj jako kdysi Paradise Lost, ačkoliv se to neodehrává pod ostřížím zrakem celé metalové scény jako evoluce Britů. V ledačems kapelu kolem Nicka Holmese a Grega Mackintoshe připomínají, přestože fanoušci se musí smířit s tím, že tak skvělé a stylotvorné dílo jako byla „Draconian Times“ nebo „Icon“ nevytvoří nikdy. Podobně jako tomu bylo u Paradise Lost, i u Tribulation je vývoj k dobru věci. Byla by škoda, kdyby zamrzli u debutu „The Horror“, který obstojně spojil death metal s blackem a vzletnými gotickými pasážemi, ovšem při zpětném pohledu působí trochu jako dětinské dílo nedospělé kapely. U toho ale nemělo zůstat. Tribulation po debutu nastoupili na trnitou cestu za hledáním vlastní identity, která nekončí ani s novinkou „Sub Rosa In Æternum“.
Na této cestě se logicky jeví i odchod kytaristy Jonathana Hulténa, který byl do roku 2020 spolu s frontmanem Johannesem Anderssonem hlavním tvůrcem hudby. S jeho koncem na postu sólového kytaristy přerod ještě více akceleroval, protože tři roky staré album „Where The Gloom Becomes Sound“, první s jeho nástupcem Josephem Thollem, odvádělo Tribulation zatím nejdál od kořenů. A novinka jde v tomto směru ještě mnohem dál, protože styčných bodů s prvními dvěma deskami moc nenajdete. Sice je zde zneklidňující prvek, který by mohl současnou hudbu těchto Švédů spojovat s black metalovou scénou, ale jsou to jen zlomky momentů, při kterých si na něco takového vzpomenete. Zato paralely s Paradise Lost (snad z období alba „One Second“) či sportugalskými Moonspell jsou čím dál slyšitelnější.
Jak se mění a utváří hudba, kterou Tribulation předkládají, mění se i styl Anderssonova zpěvu. Jeho tlak na metalovou pilu, lehký náznak dřívějšího murmuru ještě více ustupuje do pozadí a zpěvák se pohybuje někde v polovině osy mezi Fernandem Ribeirou (Moonspell) a Andrewem Eldritchem (Sisters Of Mercy). Dokáže vyloudit temně hluboké tóny, s nimiž desku ve skladbě „The Unreleting Choir“ otvírá, aby v „Tainted Skies“ přidal na metalové zuřivosti a vše zakončil louděním melodií z hrdla v hitové „Saturn Coming Down“. Zde odhaluje dosud netušené rejstříky, které využívá čím dál častěji a nahrazuje s nimi dříve oblíbený murmur. Je tu sice „Time & the Vivid Ore“ jako závan dávného smrtonošského světa, ale v podstatě je tvořena v modelu, který Tribulation skoro opustili.
Kompenzují to skoro až gothic rockovými polobaladami „Hungry Waters“ či „Reaping Song“, v nichž má kapela blízko k éterickému soundu HIM, což není míněno jako urážka death / blackmetalové minulosti, ale jako konstatování, kam se kapela dokázala dostat. Ne náhodou jsou tyhle posluchačsky nejpřívětivější věci tím, kvůli čemu se budete k desce vracet. Nemusíte být milovníky balad, ale obě jsou příkladem kompozičního talentu a výtečné práce s aranžemi. Potěší i svižné „Poison Pages“ a „Drink The Love Of God“, které ukazují další tvář současných Tribulation. Není dokonalá, ovšem ukazuje skutečnost, že kapela odmítla stát na místě a má obrovskou touhu ze sebe dolovat zatím nepoznaný potenciál.
Díky tomu smysl dát albu „Sub Rosa In Æternum“ šanci. Nejde o vybroušený diamant, na to, aby album bylo stylotvorné, přichází hodně s křížkem po funuse. Nejde ani o album přecpané hity, ač jsou Tribuulation aktivní skoro dvacet let, stále se vyvíjí a hledají nejlepší polohu. V jejich diskografii má ovšem tahle deska šanci stát na vrcholu, neboť pokořuje i zatím nedostižnou "Down Below".
|