Listen
can you hear it?
that noise
tastes of panic and fear…
Ať řeknu o novince Six Degreeds Of Separation „Never After“ cokoliv, všechno bude pravda (a všechno může to být použito proti mně). Chcete album, které vás může pohltit natolik, že ohromením (a občas strachem) ani nedutáte? Chcete album, které vám v nevlídném sychravém počasí a pochmurné atmosféře může neskutečně lézt na nervy a donutí vás k tomu, abyste s ním vztekle švihli o zeď, protože se nehodláte nechat narvat do deprese? Chcete album, které suverénně rozšlape přesvědčení metalových škatulkářů, že každou desku lze zařadit do konkrétního žánru? Chcete album, které díky svojí neuchopitelnosti vás může při řadě poslechů míjet, ale nikdy natolik, abyste si řekli, že v něm nic nenajdete, takže budete mít potřebu to dokola zkoušet tak dlouho, až deska najednou rozkošatí a odhalí vám hluboký labyrint nálad a nápadů?
V roce 2026 Six Degreeds Of Separation oslaví třicet let svojí existence. Tenhle údaj je pro výraz „Never After“ nezbytné zdůraznit, protože takhle vyzrálou nahrávku nemůžou natočit žádní nezkušení zajíci. Za připomenutí stojí i fakt, že v totožné sestavě vzniklo už v roce 2005 album „Triotus, Tricephalus and Tribadism“ a fakt, že kapela tvoří bez jakékoliv personální změny už sedmé album, se odráží na tom, jak dokonale tenhle organismus funguje. Nebudu se ohánět tvrzením, že rukopis kapely je jasně rozpoznatelný a nezaměnitelný, protože v porovnání s předchozí výbornou nahrávkou „Old Dogs“ na mě „Never After“ působí úplně jinak, byť na tom, že zásadním elementem je výsledná atmosféra (opět vyvěrající z naléhavosti a intenzity prožitku), se nic nemění. A v neposlední řadě je třeba pochválit Six Degrees (a Standu Valáška) za výborný, sytý a důrazný zvuk.
Možná proto se jeví zbytečné vypichovat jednotlivé skladby (když už bych musel, nejvíc mi sedí odlehčenější „Silo“ s geniálně propletenými hlasy v závěru, ale začneme-li vyjmenovávat, probereme vše od zklidňujícího krátkého intra „Phae“ až po výpůjčku od Hypnos „Breeding The Wrath“, do které si kapela přizvala na hostování jejího autora Bruna). Jedenáctka vlastních položek bez výjimky funguje, riffy mají hlavu, patu a tlak, rytmika ideálně šlape, svébytný Doctorův vokál sice na Zlatého slavíka nikdy aspirovat nebude, ale k přesvědčivě alarmujícímu vyznění „Never After“ ideálně pasuje, cover od Hypnos je zpracovaný tak, že do charakteru nahrávky spolehlivě zapadne.
Možná není „Never After“ ideální album pro každou příležitost a jakoukoliv náladu. Ale mrkněte na působivou obálku desky, která jako by chtěla napovědět, že když zachytíte vhodný okamžik, v němž si všechno sedne, rodí se výjimečné věci. Emotivní „Never After“ tenhle potenciál má.
|
