I když America Slade plně nepřijala ani v roce 1984 a singl s původní verzí „Cum On Feel The Noize“ se vedle remaku od Quiet Riot neprosadil, vypadalo to, že kapela má na starém kontinentu konečně konsolidovanou pozici. Bubeník Don Powell přestal mít zaječí úmysly, opustil vizi, že by se mohl stát bubeníkem AC/DC nebo kapely Ozzyho Osbournea, s kterým popíjel po všemožných anglických putykách. Fanoušci také ukázali kapele vlídnější tvář. Jenže se problém se ukázal jinde, a šlo o tak nečekanou záležitost, že vyrazila dech nejen fanouškům, ale i managementu. „V srpnu 1984 jsem začal dávat dohromady turné. Všechny termíny byly nachystané, všechno připravené na čtyři měsíce dopředu. Najednou mi zavolal Jim (Lea), že se turné ruší. Nemohl jsem tomu uvěřit,“ řekl k začátku konce Slade manažer Haden Donovan. Bylo devět měsíců od posledního koncertu v Americe a Slade stáli na rozcestí, jak se vypořádat s další existencí.
„Trochu to připomínalo rakovinu, který v nás bujela,“ shrnul problém Jim Lea a narážel na kazící se vztahy mezi jednotlivými členy. Zejména dávný flamendr Noddy Holder přestal vyhledávat večírky, na kterých ještě nedávno pochlastával s Donem Powellem a nezastíral skutečnost, že má všeho tak akorát dost. Když kapele oznámil, že nechce vyjet na žádné další turné, bylo to potvrzení neblahého stavu. A protože Holder se necítil být jeho viníkem, svolil k tomu, aby kapela začala natáčet nové album. Moc dobře věděla, že doba se posunula o kus dál a hitem uplynulého léta byla skladba „Jump“ od Van Halen s výrazným klávesovým motivem. Lea přišel s nápadem angažovat pro Slade nastálo klávesistu, což bylo zamítnuto a kláves se chopil basista. Pro desku „Rogues Gallery“ to byl výrazný krok, protože Slade se znovu rozhodli držet prst na tepu doby.
Jednalo se o krok nečekaný, ale Slade nikdy neudávali tón trendům a nebyli považováni za průkopnickou kapelu. Vždycky se spíše vezli na vlně aktuálního dění a oproti takřka heavy metalové „Till Deaf Do Us Part“ je „Rogues Gallery“ album, které pošilhává po AOR a glam metalu, s výrazným akcentem power popu. Přestože „Till Deaf Do Us Part“ byla jedna z nejlepších desek, jakou Slade vydali, styl, kterým zamířili na „Rogues Gallery“ byl pro ně přirozenější, což bylo z výsledného produktu cítit. Lea s Holderem měli vždycky čich na výrazné melodie, a i když úvodní „Hey Ho Wish You Well“ zavání mírnou infantilitou a dětinskostí, najdou se na „Rogues Gallery“ prvotřídní skladby, které zcela nečekaně z desky udělaly další vrchol v diskografii Slade. Je s podivem, že ani po bezmála čtyřiceti letech skladby nezestárnly jako jiné podobné.
Kromě úvodní „Hey Ho Wish You Well“ a trochu omšelé „Time To Rock“ sází „Rogues Gallery“ jeden hit za druhým. Svižné stadionové „Little Sheila“, „Myzsterious Mizster Jones“ či „I`ll Be There“ se střetávají v baladičtějšími kompozicemi typu „Walking On Water, Running On Alcohol“ či singlovým trhákem „All Join Hands“, všechny vedle sebe existují naprosto přirozeně a dotváří pestrost alba. Jako lehké vybočení do světa popu lze vnímat „7 Year Bitch“, tíhnoucí skoro až k discu, ale i zde se najdou výtečné melodie, které tento svět spojí s tradicemi Slade. Klasická tvář kapely, ač léta poznamenávána okolními vlivy, se objevuje zejména v typických zapamatovatelných melodiích a prostřednictvím charakteristického hlasu Noddyho Holdera, jenž dokázal o svých přednostech přesvědčit, když zpíval starý glam rock, heavy metal či v případě „7 Year Bitch“ disco.
I když na úspěch „The Amazing Kamikaze Syndrome“ nebylo zcela navázáno, přesto byla „Rogues Gallery“ oblíbenou nahrávkou, která zaznamenala pozitivní ohlas i v Americe. Co do úspěšnosti se nemohla měřit s tamními hegemony, ale vysoká kvalita zaručila, že ve velice ostré konkurenci nezapadla. Dodnes má své kouzlo a přestože prezentuje hudbu populární kolem poloviny osmdesátých let, skvěle napsané melodie zaručují, že je album dobře poslouchatelné i dnes. Vzhledem k tomu, že album vznikalo ve vnitřní nepohodě, se členové kapely ve svých pamětech k „Rogues Gallery“ příliš nevrací, ale je to obrovská škoda, protože deska by si to zasloužila.
Z poloviny osmdesátých let bývá citována kompilační nahrávka „Crackers: The Christmas Party Album“, která oprášila vánoční hit „Merry Xmas Everybody“ z roku 1973, čímž zastínila úspěch „Rogues Gallery“, protože adventní čas roku 1985 patřil této skladbě a Slade s ní vyhrávali z každého zábavního pořadu. Pozornost si vysloužila ještě „Do Your Believes In Miracles“ rovněž z vánočního alba, a zdálo se, že Slade mohou být spokojeni. Jenže nebyli. Komunikace vázla, mluvilo se o rozpadu…
|
