Dávnou statistiku o tom, že Finsko je zemí s největší mírou sebevražd v Evropě, trochu nabourávají zprávy z posledních let, dle kterých se daří výši tohoto nelichotivého údaje snižovat. I tak asi rovnice Finsko = tíživá melancholie z mysli lidstva jen tak snadno nevymizí. A proto není divu, že i v hudbě je toto spojení bráno za přirozené, a je fakt, že některé finské kapely mu staví dobrý základ. Byť se To/Die/For asi nikdy neocitnou v čele pomyslného žebříčku nejpůsobivějších smutnilů, je fakt, že chytlavou melancholií je jejich hudba prosycená a u některých písní by nebyl problém zatlačovat slzy či upadat do deprese.
Pro většinu příznivců budou To/Die/For navždy spojeni s nezaměnitelným hlasem pěvce Jarno Perätala, byť se bez něj kapela ve své poněkud klikaté historii musela obejít už dříve (nikdy to však nedošlo tak daleko, že by To/Die/For vydali desku bez Jäpeho). Zhruba před měsícem Jape Perätalo zveřejnil zprávu, že ze zdravotních důvodů je nucen kapelu opustit, nicméně si nechal otevřená vrátka a přislíbil, že pokud se jeho zdravotní stav zlepší natolik, aby mohl znovu začít zpívat, možná se vrátí k aktivnější hudební roli a dal svým kolegům požehnání pokračovat pod značkou To/Die For. Není to poprvé, kdy Jape To/Die/For opustil, či kdy se kapela dočasně rozpadla, ale upřímně řečeno, nedovedu si představit, že by zbývající čtveřice našla stejně sugestivní hlas, který by umožnil To/Die/ For smysluplně pokračovat. Přeju Jäpemu hodně zdraví, nicméně se obávám, že cesta kapely v podobě, v jaké nabídla celkem sedm alb, se tímto uzavírá.
Od jejího začátku uběhlo už více než třicet let, byť prvních sedm roků si finská parta říkala Mary-Ann a daleko blíž než ke gotickému roku měla k heavy metalu či hard rocku. Zůstaly po ní dvě nahrávky, eponymní „Mary-Ann“ a hlavně „Deeper Sin“ (za zmínku stojí především svébytná předělávka skladby „It´s A Sin“ a úvodní píseň „Farewell“, která později otevírala debutové album To/Die/For, a nebyla jediná, ke které se kapela se zjevnou chutí vrátila), jež kapelu nasměrovala do náruče vydavatelství Spinefarm.
Když v roce 1999 došlo k přejmenování na To/Die/For (název plně zapadá do melancholického vzorce), netrvalo dlouho a světlo světa spatřilo album „All Eternity“. Deska nelze úplně charakterizovat jednou údernou a plně vystihující větou, nehraje se čistě na posmutnělost, či na vláčné tempo, občas jsou To/Die For plní života a tanečně si poskočí, umí být i docela draví a tvrdí, ale nejlépe (a velmi snadno) lezou pod kůži, když hrají na city. Nejzásadnějším nástrojem jsou klávesy, byť i kytary občas hrají dominantní roli, nad vším ční Jäpeho hlas, kterému nárazově (a maximálně příjemně) sekunduje dívčí hlas a bez nějž by To/Die/For byli poloviční. Texty jsou trochu kýčovité, ale do kontextu ideálně zapadají. Úvodní „Farewell“ s hypnotickým zvukem syntezátorů, depresivním tempem, houpavou melodií a geniálním střídáním hlubokého a vyššího hlasu je neodmítnutelnou pozvánkou k dalšímu dění, živější „Live In You“ s parádně vyhroceným vokálem v závěru vás spolehlivě rozpohybuje, až kamsi k doomu se To/Die/For posunou v „Our Candle Melts Away“, či v hutné „Mary-Ann (R.I.P.)“, až nečekanou dravost kapela představí v „Loveless“, v „Together Complete“, která do celkového rámce úplně (nebýt vokálu) nezapadá, Perätalovci předvedou, že jim žánrové hranice mohou být občas téměř ukradené. Škoda, že geniálně zpracovaná bonusovka „In The Heat Of the Night“ z repertoáru popové hvězdy Sandry se objevila až o rok později v „červené“ reedici (původně byl obal laděný do zelena), s ní je debut „All Eternity“ dotažen téměř k dokonalosti.
To, že úvodní krok přivedl To/Die/For na jedno pódium s Dark Tranquillity, Sentenced a In Flames, nebyla náhoda, tahle sestava jim kvalitavně (a částečně i žánrově, byť třeba HIM by byli také dobrý parťák) dokonale seděla.
|
