Je to třicet let, co bratři Calluriové založili kapelu Heimdall. A byť se jejich cesty na nějaký čas rozešly, takže Fabiova diskografie je v rámci Heimdall o něco rozsáhlejší, když se v loňském roce poměrně nečekaně objevila po desetileté pauze vydařená šestá řadovka „Hephaesteus“, byli u toho už zase oba. Ve světle tohoto počinu zcela zapadla zpráva, že prsty začaly bratrskou dvojici svědit o něco dřív, a tak si založili ryze rodinný podnik Die For My Sins, v němž chtěli dát průchod svým heavy metalovým choutkám. Povedlo se a na světě je album „Scream“.
Nazvete-li desku „Scream“, bylo by záhodno (když se v rámci rodiny nenajdou vhodné hlasivky) vzít do party někoho, kdo bude mít potenciál úderný název naplnit. Volba padla na Ralfa Scheeperse. Můžete klidně namítat, že díky bambilionu hostování je jeho hlas trochu zprofanovaný, ale na „Scream“ (i přes to, že je uváděn jako host) mu patří jedna z hlavních rolí a vyjma jedné skladby i kompletní vokální prostor, což v kontextu toho, že má k dispozici skladby, které mu melodikou i důrazem jdou skvěle k duhu, je základ pro vydařené dílo hodně bytelný. Jedinou výjimku představuje píseň „Shades Of Grey“, v níž dostal přednost Ian Parry (Elegy), což by mohlo svádět k domněnce, že se alespoň v jedné položce charakter alba nějak výrazně změní, ale Calluriové (zejména Fabio, který kromě kytar, baskytary a kláves má na hrbu i autorství skladeb, produkci, mix i mastering) drží „Scream“ ve velmi konzistentní podobě.
Hledat na „Scream“ příchutě Heimdall není úplně ztráta času, ale dělicí čára mezi tvorbou původní domovské kapely Calluriů a Die For My Sins je poměrně jasná. Velkou zásluhu na tom má Scheepers, jehož typický ostrý a napružený hlas spíš vyvolá asociace na Primal Fear či Gamma Ray (a hudba tomuto pocitu jde dost naproti). Výbušný začátek alba s agresivním Scheepersem, důraznou rytmikou, hravou kytarou a chytlavými harmoniemi má úžasně strhující náboj, jenž nastaví laťku velice vysoko, takže pokud vás už úvodní titulka důkladně nevykráká za uši, těžko se to může povést některé z dalších písní, byť úroveň a energie neklesá. Die For My Sins mají cit pro detail, takže drobnosti jako vytažená basa v „Time“, či důležitá role kláves v řadě položek dodávají v rámci konzistentní nahrávky řadu pestrých barev, a když už Calluriovci nechají v „In The Sign Of The Cross“ Ralfa trochu odpočívat, nasadí sborové skandování, které výrazně nakopne dramatičnost a probudí bojovou náladu.
O tom, jak silnou skladatelskou chvíli Fabio měl, svědčí finální „Kingdom Rise“ – dokonalá píseň pro závěr alba i koncertu (pokud na nějaký dojde), dramatičnost graduje, refrén je ideálně ukován pro sborové halekání, proplétáním hlasů napětí narůstá až k prasknutí.
Dobré. Dost dobré. Fakt dost dobré. Od začátku až do konce. A i přes řadu poslechů se nedostavil pocit, že by se album „Scream“ mělo v dohledné době nějak vyčerpat.
|
