Kapela Labyrinth se v roce 1996 uvedla nijakým debutem "No Limits", aby o dva roky později zveřejnila svůj opus magnum "Return to Heaven Denied". Toto dílo bylo bleskem z čistého nebe, mistrovským zástupcem melodického power speedu (s lehkým ozvukem progu), ačkoli kultovní status nabralo spíše v navazujících dekádách, kdy jeho kouzlo objevovalo stále větší množství posluchačů. Osobně jsem druhou nahrávkou Italů doslova dýchal, a očekávání navazující studiovky u mě hraničilo s posedlostí. O to větší bylo rozčarování, které s poslechem disku "Sons of Thunder" přišlo...
Nejprve přišla fáze popírání. Pořád jsem si nalhával, že borci, kteří stvořili tak úchvatný předešlý počin, by přece najednou nemohli spadnout o minimálně jeden kvalitativní level dolů. V mé hlavě se dokola opakovala uměle vytvořená mantra, že na nahrávce přece musí něco být (a také jsem nechtěl rychle odepsat draze zaplacené originální CD). Věnoval jsem jí desítky poslechů, než mi došlo, že chyba není na mé straně. Přišla fáze smíření. Italové zkrátka nedokázali navázat na svůj brilantní zápis, a v roce 2001 vydali v podstatě tuctový power speed metalový příspěvek.
Třetí placka Labyrintu je stejná jako její obal. Občas lze najít zajímavý detail, a výjimečně se odhalí i rafinovaně ukryté tvary (tajemně maskovaný obličej v levé polovině coveru), celkově bychom si ale dílo doma na zeď určitě nepověsili. Šestičlenná skvadra, v jejíž sestavě se napevno uhnízdil ikonický a pro celkové vyznění kapely nepostradatelný zpěvák Roberto Tiranti, sevřela album do koncepční kazajky, což je strategie, u které hrozí lámání tónů, zbytečná dramatizace a přizpůsobování hudby příběhové linii. Mám pocit, že se něco takového odehrálo i zde, na skladbách jakoby ležela tíha zvoleného tématu (jímž je story o obsesivním zabouchnutí krále Lousie XIV. do dívky jménem Kathryn), která jim neumožnila plnohodnotný rozlet. V úvodním songu "Chapter 1" např. dochází k atraktivnímu zrychlování, jež je ovšem velmi záhy nepřirozeně přibržďováno, což je příjemné asi jako přerušovaný sex.
První skladba odhalí další signifikantní znaky. Italové zakomponovali bohaté symfonie, jejich potenciál ovšem degraduje sound, jenž se zvukařům - podobně jako na debutu - nepovedlo trefit. Kytary a bicí jsou k smíchu, jediní, kdo s ozvučením mohli být jakž takž spokojeni, je zpěvák a basista. Ani navazující "Kathryn" nedokáže nabrat potřebný švih, a výjimečné zabroušení do progresivních vod ničemu dvakrát nepomůže. Až titulní kousek nabídne soustavnější speedové plochy, které staví na tradiční bzučivé technice kapelníka Olafa Thörsena, a díky chytlavému refrénovému nápěvu můžeme poprvé mluvit o feelingu, jenž alespoň vzdáleně připomíná minulý majstrštyk.
Poté skladby najedou do značně šablonovitého tvaru. Překvapením je dostatek rychlých ploch (nejčastěji v refrénech), zklamáním naopak skutečnost, že se rytmický doping málokdy podaří přetavit v komplexně atraktivní celek. Speedové chorusy navíc mnohdy nekomunikují se zbytkem písně, což jde zřejmě na vrub koncepční naraci. Pak se ovšem stane něco, co celkový dojem výrazně upraví...
Song "Save Me" rozjíždí podmanivá preludia na pozadí filmových symfonií. Mimořádně vtahující pasáž, která jakoby na dané album vůbec nepatřila. A co teprve metalový nástup, ucelené speedové pasáže, přenádherně otevřený refrén a neméně strhující sólo! Tohle je Labyrinth v dokonalé síle, a jediným možným vysvětlením výskytu podobné stopy na jinak šedivém albu je možnost, že byla stvořena v jiném časovém období. To ostatně potvrzuje její umístění na EP "Timeless Crime", které vyšlo pouhý rok po albu ""Return to Heaven Denied" (v této starší verzi je track "Save Me" hraný dokonce ještě rychleji).
Poté přijde čas na "Lásku", netradičně vystavěnou a vůbec ne špatnou klavírní baladu. Ve skutečnosti není marné celé album, jen je dobré jej vnímat coby samostatnou jednotku, nikoli jako následovníka nejlepší nahrávky Labyrintu. Desce nelze upřít specifickou, jemně melancholickou atmosféru, která ve spojitosti s povedenými momenty přece jenom dává záminku k poslechu díla i v roce 2025. Jen zkrátka nelze očekávat žádné zázraky.
|