Na novém albu se hudebnici z Trick or Treat nechali inspirovat hororovým žánrem a většina skladeb je propojena s nějakým klasickým snímkem. Musím se ale přiznat, že kdybych si tyto informace nepřečetl v příbalovém firemním materiálu, ze samotné hudby by mně to možná nedocvaklo. Až na několik pokusů o stylovou atmosféru se na novince "Ghosted" dočkáme tradičně veselého hudebního představení, takže je veškeré strašení záležitostí čistě formální.
To je samozřejmě dobrá zpráva, protože nic jiného než bujarý power speed od Trick or Treat slyšet nechceme. Můžeme se sice oprávněně ptát, proč se Italové hned v prvním songu dopustí nebetyčné podobnosti s Helloween, takže ve spojitosti s projevem Alessandra Contiho, který Michaela Kiskeho připomíná jako žádný jiný zpěvák, znějí spíše jako tribut německých Dýní. Po poslechu nahrávky ale Jihoevropanům odpustíme nejen tento drobný prohřešek, ale také všechny ostatní nedostatky, protože pozitiva převažují a jejich podstata je ohromně sympatická. Tendence přijít v každém možném okamžiku s výrazně promelodickým nápadem je něco, co musí věčný fanoušek žánru ocenit. A vůbec nevadí, že se tato snaha pokaždé nesetká s úspěchem. Mnohem podstatnější je věrnost tradičnímu poweru a nenadbíhání aktuálním trendům.
"Bloodmoon" přijde se zajímavě řešeným refrénem a úspěšnou kolaborací s hostujícími zpěváky. Titulní song má slabší chorus, jinak ovšem stabilizuje myšlenky o slibné aktuální formě italské kapely. Hard rockem načichlá "Dance with the Dancing Clown" hýří potutelnou kompoziční hravostí, "Polybius" vrací do hry vysoce kvalitní power speed a k tomu přihazuje sugestivně živoucí sólo. Po thrashovém úvodu "Evil Dead Never Sleeps" vykvete další rychlomelodické panorama s nápaditým vložením úseku opery "Nessun Dorma". Nutností jsou výborné šestistrunné motivy a od věci nejsou ani velkolepé sbory.
"Return to Monkey Island" je zábavná pirátská hopsačka (se stylově hostujícím Chrisem Bowesem z Alestorm), která se díky maximálně funkčnímu tahu stává překvapivým hitem nahrávky. Stopa "Make a Difference" obsahuje epický speedový opening a další parádní sólo, v předposlední "The 13th" Italové úspěšně zvládají korigovat flirt s neodiscovými trendy. "Bitter Dreams" je pokusem o komplexní finálový zásah, osm minut hrací plochy ale není využito se strhující efektivitou, ačkoli o výživné momenty nebudeme ochuzeni ani tentokrát (povedla se zejména závěrečná plocha s doznívající kytarou a dětským sborem). Výsledkem je chytlavé album, kterému k úspěchu pomáhá i zvuk z dílny zkušeného Simone Mularoniho (mírná přeprodukovanost není v tomto případě na závadu), a samozřejmě zpěv božského Alessandra. Jinými slovy, posluchači melodického power speedu mají další pádný důvod k radosti.
|
