Finští Lordi by se mohli stát ekvivalentem pro rčení, že všeho moc škodí, neboť před třemi lety spáchali rituální sebevraždu, když během tří měsíců nahrnuli do éterů sedm alb, zahrnujících nesourodou a nesmyslnou snůšku patrně všeho, co kdy zaznělo ve zkušebně kapely. Kdyby zafungovala autocenzura, z předlouhatánské série mohlo vniknout album, které by status zásadních prvních alb Lordi sice neohrozilo, ale rozhodně by nebylo nutné klepat si na čelo, jestli principálovi Mr. Lordimu nepřeskočilo. Tímhle krokem kapela dosáhla tak hlubokého dna, že pravděpodobně jakýkoliv její další krok už nevyhnutelně musí být cestou vzhůru.
Platilo to pro předloňské „Screem Writers Guild“, byť pamětníci alb „Get Heavy“, „The Monsterican Dream“, či „The Arockalypse“ i tak museli být zoufalí, platí to i pro aktuální „Limited Deadition“ (název alba je z čerstvé sbírky to nejpovedenější), které je dalším univerzálním zápisem do diskografie Lordi, v níž je všechno předem nalajnované, jasné a strašně snadno odhadnutelné. Vyčítat kapele, že jí chybí moment překvapení by bylo příliš laciné, z hudební historie je známé, že i takové modely občas fungují. Jenže finským strašidlákům chybí nápad, stále dokola přežvykují rutinně to samé, chuť a entusiasmus, které z nich před lety stříkaly, jsou zřejmě nenávratně pryč a když si kapela ještě podráží nohy občasnými otravnými řečmi, jde o docela smutný boj.
Přitom chytlavá „Legends Are Made of Clichés“ (v ní je v podstatě shrnut aktuální osud kapely, paradoxně v ní zazní i konstatování „…každý ví, že ďábel se nachází v detailech“, a to je zjevně něco, na co Mr. Lordi zapomíná), docela kousavá „Killharmonic Orchestra“ (zase lze zatleskat za důvtipné hraní si se slovy) s nejvýraznějším sloganem, staromilská „Frighteousness“, která se chvílemi tváří jako příjemný cajdáček z dílny Alice Coopera (na něj při tvorbě Mr. Lordi myslel častěji, viz. povedená skočná „Fangoria“), mají potenciál posluchače chytit, jenže jednak nejde o žádné trháky, jednak v okolní záplavě vyčichlých a kapelou x-krát využitých klišé to mají poměrně těžké.
Až zase budou Lordi strašit někde na pódiích, nějaká novinková skladba v rámci výměny kusu za kus v playlistu určitě zazní. Fungovat to bude, ale na „Hard Rock Hallelujah“, „Devil Is A Loser“, či „Would You Love a Monsterman?“ budou pohlížet z víc než uctivé vzdálenosti.
|
