Slovenští Marturos dodrželi tříletý odstup vydávání alb, personální otřesy už u nich nejsou kdovíjak intenzivní a drží se linie, vytyčené na druhé desce „Thy Will Be Done“. Při poslechu novinky „Messages To The Future“ si uvědomíte, že to jsou velmi dobré zprávy. Na „Thy Will Be Done“ se kapela zkonsolidovala, a i když v mezidobí došlo ke změně na jedné kytaře, na výrazu Marturos se nic nemění. Na „Thy Will Be Done“ se kapela zbavila dětských nemocí, nabrala jasný směr a představila ucelené album s konzistentní náladou i kvalitou, která byla hodně vysoká. Na „Messages To The Future“ k tomuto lákavému výčtu přihodila i svou dosud nejsilnější skladbu, a stále se dá říct, že smyslně hrubý vokál hlavní postavy kapely Maggee je zemitým základem, na němž se dají stavět katedrály.
Z tohoto pohledu je možné trochu zavádějící začínat procházku albem od instrumentální střely „Divide And Conquer“, jež album rozděluje na dvě poloviny. V ní je jasné sdělení, že projev pánské části ansámblu dokáže být natolik přitažlivý, důrazný a nekompromisní, aby se o Maggee nemuselo mluvit jako o klíčovém elementu kapely. Je fakt, že s ní je to ještě zábavnější. Když po klidném, příjemném, nicméně s ohledem na obsah alba trochu zavádějícím intru „Particles“ vytáhnou Marturos nejvyšší kartu, skladbu „Bury For My Life“, možná vám lehce spadne brada. Může za to agresivní riff, hrubý vokál, skluzná melodie, do hloubky ponořený hlas, zbarvený do různých nálad (chvíli smyslný, chvíli ostrý jako pila), skvěle vystavěná kompozice, dravé sólo, zahuštěná atmosféra latinskou litanií, řev, z něhož jde mráz po zádech, skvělé propletení hlasů a k tomu sytý, přehledný zvuk, který skladbě dodává parádní sílu.
Byť dalšího žolíka už Marturos nevytáhnou, pozitivní je, že kapela má v zásobě ještě pár es. Nervní a uštěkanou „Made Of Pain“ s krásně vytaženou basou a slastně neposednou sólovou kytarou, v níž si člověk celkem snadno vzpomene na Dorotku Pesch a polské heavíky Crystal Viper, zdivočelou speedovku „You Sound like a Broken Record“ s vokální linkou jak naporcovanou sekáčkem na maso, masivní „Back To The Middle Ages“ s piánovou vložkou a rozverným popěvkem, a finální adrenalinovku „ The Center of God`s Eternal Abyss“, coby skvělé vyvrcholení nepolevujícího, třičtvrtě hodinového napětí.
Možná se album mohlo obejít bez lehce vlažnější (a zároveň komplikovanější) „Structures“, ale to už je jen hledání mušek na albu, jehož největší kouzlo tkví v tom, že Marturos hrají poměrně přehlednný heavy metal, který zabírá už na první poslech, ale s každým dalším roste a baví ještě víc. Hlavní zprávou pro budoucnost je zjištění, že s Marturos je možné počítat.
|
