"Dvě věci naplňují mysl obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně." Tento známý citát vypustil z úst německý filozof Immanuel Kant a z pohledu života k jeho slovům není co dodat. Až do června roku 2025, kdy Kantovi krajánci Sodom zveřejnili sedmnácté album "The Arsonist". Je vskutku neuvěřitelné, že parta, která rozjížděla kariéru před čtyřiceti lety, je schopna nahrát mimořádně svěží dílo, jež popírá čas a zní jako vrcholný počin kapely z osmdesátých let. Něco takového naplňuje obdivem a úctou zase moji mysl, a předpokládám, že v této adoraci zdaleka nebudu sám.
Zatímco většina předešlých nahrávek Sodom (počítáno od devadesátých let) nebyla přijata jednoznačně a vždy se vyskytlo nějaké "ale", nová fošna se jeví téměř dokonale a jako taková znamená pojítko napříč celým táborem fanoušků kapely a tradičního thrashe vůbec. Někdo sice hořekuje nad méně sytým kytarovým zvukem, mně osobně ale (údajný) analogový záznam novinky naprosto vyhovuje, je syrový i moderní zároveň, zvlášť luxusně dopadlo nasnímání bicí soupravy, to je vyložená lahůdka. Stejně jako hudební obsah, jenž zejména v první půlce desky zabíjí a nutí posluchače k neustálému zaklapování spadlé čelisti.
Ve čtyřčlenné sestavě se definitivně obnovila chemie mezi Angelripperem a Frankiem, a Yorck s Merkelem jim k tomu nádherně notují (doslova - o autorství se dělí všichni). Hudebníci po svém zvyku rozpracovávají válečná témata, pro které je thrash metal ideálním soundtrackem. Že jsou Sodomité při chuti poznáme okamžitě. Nájezd úvodní skladby "Battle of Harvest Moon" obsahuje rozkošný moment v podobě kopákového "zakopnutí", a poté se začne kvaltovat podle vzorců, které Angelripper pomáhal sám stvořit a na jejichž neustálou resuscitaci má proto právo jako málokdo jiný. Rychlý, agresivní thrash metal s mírným, avšak pro výsledný tvar zcela zásadním dotykem punku, to fungovalo v roce 1987 stejně jako dnes, kdy se v kalendáři píše číslovka 2025.
Nedá se napsat, že by Sodomité tentokrát dělali něco zásadně jinak než na jiných novodobých řadovkách, přesto jejich metalový matroš zabírá o poznání lépe. Už zase je cítit ona původní syrovost a zloba. Na druhém, resp. třetím místě (včetně titulního intra) trůní singlovka "Trigger Discipline". Kvalitativní laťka se ještě zvedne, a to způsobem, který bere dech. Tohle je esenciální základ tvorby Sodom v nejatraktivnější podobě, a to nejen díky strmému tahu, jenž nebere rukojmí, ale především zásluhou frontmanova zpěvořevu. Angelripperovo hrdlo má sílu vojenské artilerie a v dané (jakoby otevřenější) poloze zasahuje největší počet cílů. "Trigger Discipline" je - řečeno dnešní mluvou - absolutní banger, pecka, kterou je možné srovnat s mega hitovkou "Angent Orange"!
Ostatní treky příliš nezaostávají. "Witchhunter" je neodolatelný tribut, při němž se jeho adresát musí samou radostí zavrtět v hrobě. "Scavenger" vnese do hry deathový odstín (úvodní riff připomene "Legacy of Pain" od Suicidal Angels), "Taphephobia" aspiruje na další koncertní tutovku a "Twilight Void" nabídne vytříbenou sólovou pasáž. Kladné momenty nicméně obsahuje každá z třinácti nových kompozic, a pokud bychom chtěli nalézt alespoň nějakou slabinu, můžeme zmínit některé plochy, kterými Sodomité songy zbytečně protahují. Tady funguje především přímočarost, bez kompromisů a vyšších autorských ambicí. Němcům se povedlo nové dílo vyladit takřka mistrovsky. Sodom žije, a doufejme, že ještě dlouho žít bude!
|
