Počínaje deskou „Twilight Criuser“ se z kdysi nastupující hvězdy světové hard rockové scény Kingdom Come stala klubová kapela, která si udržela světovou pozornost pouze u fajnšmekrů či nekritických obdivovatelů charismatického hlasu a skladatelského génia Lennyho Wolfa. Kapela byla skloňována s nástupem bývalého bubeníka Jamese Kottaka do Scorpions, to však Wolfa nechávalo naprosto chladným. Skutečnost, že se během roku 1996, kdy začal se zcela odlišnou sestavou kapely znovu koncertovat, musel přemístit do mnohem menších prostor, mu nevadila, protože od stadionových hitů „Do You Like It“, „What Love Can Be“ nebo „Living Out Of Touch“ se jeho tvorba přesunula k mnohem komornějšímu znění, v němž se kladl důraz na atmosféru, minimalismus a vlivy alternativního rocku, které byly na „Twilight Cruiser“ velmi patrné a Wolf se je nesnažil zakrývat jako na „Hands Of Time“ a „Bad Image“.
„Minulá deska zapadla. Ani jsme toho moc pro její propagaci neudělali a lidi se nedozvěděli o tom, že vyšla. Tentokrát už to bude jiné. Za „Master Seven“ si plně stojím, vyšla přesně tak, jak měla,“ poznamenal Lenny Wolf, poté, co zjistil, že chybějícími koncerty k „Twilight Cruiser“ udělal velkou chybu, protože deska bez podpory velmi rychle zmizela z trhu, aniž by ji většina fanoušků slyšela. V roce 1996 už bylo jasné, že největší grunge mánie je zažehnána a portréty Kurta Cobaina začaly pomalu mizet z veřejných míst, a situace se pro Kingdom Come začínala měnit. Wolf začal hlavně na domovském severu Německa opatrně vystrkovat hlavu z díry, do níž předtím dobrovolně zalezl a krátké dvoutýdenní turné mu nalilo krev do žil. Udělal drobnou korekci v sestavě, do které přijal baskytaristu Marka Smithe a zmizel z ní klávesista Bernd Fintzen, ale to už začínal plánovat další desku, protože pocit, že Kingdom Come by znovu mohli začít slavit úspěch, byl čím dál intenzivnější. Osmdesátá léta byla dávno pryč, ale klima bylo příhodnější než před dvěma, třemi lety.
Natáčet se kapela vypravila do švýcarské Basileje, kam si přivezla i producenta Joerga Dodondkeho, který předtím spolupracoval s americkou blues rockovou formací Sunset Heights. Jeho přítomnost Wolfa neodradila od toho, aby si nechal výrobu pod svou kontrolou a proto je možné „Master Seven“ znovu považovat pouze za jeho dílo. Pod skladbu „Slow Down“ se jako spoluautor podepsal zvukový inženýr Angi Schiliro, což však na celkový výsledek mělo vliv pramalý. „Master Seven“ docela přesně navazuje tam, kde „Twilight Cruiser“ skončilo, a i když neobsahuje tak ultimátní hit, jako na minulém albu byla titulní skladba, dá se považovat za další pokračování skoro deset let trvající série velmi silných alb. Fanoušci americké fáze, tedy prvních dvou alb, byli znovu mírně zklamáni, ale ti vnímavější museli uznat, že na „Master Seven“ se ukrývá skvěle napsaná a aranžovaná hudba, která bičuje emoce posluchače skoro až k prasknutí.
Úlitbu starým fanouškům Wolf udělal, neboť na začátek desky umístil svižnou „Only Rainbows Know“, která náladou i stavbou připomněla feeling prvních dvou desek a v starých fanoušcích vykřesala jiskřičku naděje, že se Wolf vrátí k nejúspěšnější tváři. To je omyl, „Only Rainbows Know“ není pro „Master Seven“ nijak signifikantní, protože album ve stejném duchu nepokračuje. Lenny si znovu libuje v niternějších polohách jako na „Twilight Cruiser“, k nimž přidává ještě trochu více sklíčenosti, což ukáže hned „More Restrictions“ a zásadní věc desky „Can`t Let Go“, která se objevuje hned na dvou místech. Tento typ skladeb je pro hloubavějšího fanouška v tomto období Wolfovy kariéry cennější než hard rockovější skladby, které znovu připomínají dávné srovnávání s Led Zeppelin. Proto jedním z vrcholů desky je těžce melancholická „Can`t Fake Affection“, monstrózní skoro sedmiminutová věc, vystupující z mlhavého oparu alternativní kocoviny devadesátých let.
Tyto skladby doplňují rockovější kusy, které mohou být příbuzné s písněmi z nejslavnějšího období, ale jejich vyznění je mnohem méně okázalé a zemitější. Přesto i „Bad I Am“, „Roses“ nebo „Get Up My Friend“ mají své kouzlo, přestože je znát, že klasická hard rocková složka má v rukopisu Lennyho Wolfa čím dál menší místo. Je tu také „Gonna Loose Her“, v níž se ke slovu dostávají elektronické prvky, které jako kdyby měly předznamenat budoucí směřování Kingdom Come. Jsou zcela podřízeny rockové složce, ovšem přicházela doba, kdy si s nimi hodlal Wolf hrát čím dál více.
„Master Seven“ je třeba brát jako další velmi důležitý střípek do mozaiky vývoje kapely nebo spíše umělecké osobnosti Lenny Wolfa. Přestože velkého úspěchu se desce nedostalo, do podvědomí fanoušků pronikla o trochu více než „Twilight Cruiser“. Obě alba krásně vykreslují dobu vzniku a dokumentují i to, co se dělo na rockové scéně. Rozhodně to nevypadalo, že by síly měly Kingdom Come ubývat.
|
