V osmdesátých letech se FM na špičku nedostali, přestože jejch desky z té doby jsou vcelku vyhledávanou věcí, zejména mezi žánrovými fanoušky evropského AOR. Stylové zaměření ale zapříčinilo, že byli jednou z prvních formací, která šla s příchodem grunge na odstřel. Ač se pokusili na začátku devadesátých let zabrousit do serióznějšího blues / hard rocku, kůži jim to nezachránilo. Dlouhá léta bylo ticho a soudilo se, že se nad FM navždy zavřela voda. Vyšla ale comebacková nahrávka „Metropolis“, která byla překvapením i pro nejskalnější fanoušky. Ovšem stejně jako řada následujících počinů ukázala, že FM už není, co bývalo. Jak plynula léta a vycházely další desky, stále více se posluchač utvrzoval v tom, že britská pětice má nejlepší časy dávno za sebou a pomoci jim nemůže ani stále skvělý hlas Stevea Overlanda, který disponuje podobně sytým vokálem jako staří hard rockoví klasici. Ne nadarmo se jeho hlas podle mnoha kritiků léta řadí k Davidu Coverdalovi (v dobrých časech) či Paulu Rodgersovi.
Od roku 2010, kdy „Metropolis“ vyšla, jako kdyby se FM zacyklili a vydávali desky možná trochu z povinnosti, protože z nich pomalu vyprchávala energie a kapela začínala působit rezignovaným dojmem. Nikdy nenatočila slabou nahrávku, ale ani jednou od comebacku nebyl důvod nové album oslavovat a stavět na polorozpadlý piedestal AOR. Nyní je všechno jinak. Možná platí slova Stevea Overlanda (která sice lze brát jako tradiční promo) o tom, že kapela byla v době natáčení ve výjimečné kondici, což dohromady dalo výtečné album. Když si „Brotherhood“ poslechnete a odmyslíte si patos, který ze zpěvákových slov přímo odkapává, uznáte, že jde o velmi dobrou desku a v historii kapely i přelomovou. Už jen z toho důvodu, že od comebacku před patnácti lety je to nejlepší nahrávka.
Kapela na její úvod udělá sympatický krok ke čtvrtému albu „Aphrodisiac“, protože „Do You Mean It“ staví na bluesovém základu, který poskytuje Overlandovu hlasu větší prostor k manipulaci, než vzletné AOR motivy následující „Living On The Run“. Spojení těchto světů působí velmi lákavě, protože se takřka na jednom místě potkává zemitá hard rocková poctivost a hitové ambice, dávající druhé skladbě až stadionový rozměr. Úlitbu směrem k bliues FM udělají ještě v „Raised On The Wrong Side“, ve které zaujmou výrazné vyhrávky kytary Jima Kirkpatricka, jimiž kytarista neskrývaně přiznává lásku k mistrům jako je Ritchie Blackmore, Jimmy Page či dávno zesnulý Paul Kossoff. Když FM nasadí takřka popovou baladu „Just Walk Away“, ukazují, jak pestrý materiál se jim podařilo připravit. Skladba patří do kategorie těch, za které by dnes slavnější kolegové jako třeba Bon Jovi byli ochotni vysolit balík. A znovu je tu skvělý Overland, který dává skladbě tolik potřebnou vášeň a místy až soulový nádech.
Deska působí na většině míst odlehčeným dojmem, což demonstruje trochu slabší „Coming For You“, ale i skvělé „Don`t Call It Love“ a „Time Waits For No One“, což jsou potenciální hity, které by skvěle v koncertním repertoáru dokázaly doplnit klasiky z dávných alb „Takin` It To The Streets“ nebo „Tough It Out“. Dech kapele nedochází ani na konci desky. Nečekaně skvěle vyjde koketérie s moderní elektronikou v „Because Of You“, která dokáže FM přenést přes práh nových časů, aby „Chasing Freedom“ nastavila mnohem staromilštější tvář, jež sahá do minulosti až někam k heartland rocku a klasickému písničkářství. Sympatické finále představuje dramatičtější „The Enemy Within“, ve které se kapela vrací k tvrdším kytarám a poněkud pochmurnější náladě, z níž vystřeluje k nebesům nosný refrén, jenž je všechno jiné, jen ne prvoplánová, laciná záležitostí.
„Je to jedno z našich dosud nejsilnějších písňových alb. Je to další milník, už i proto, že je to patnácté album FM. Má velmi dobré tempo a nabízí velkou rozmanitost stylů skladeb,“ tvrdí Overland a nezbývá, než mu dát za pravdu. FM, skoro až zázračně, působí jako politi živou vodou a ukazují, že mnohaleté čekání na dobrou desku se vyplatilo.
|