Australská zpěvačka a kytaristka Orianthi se čím dál více prosazuje jako sólová umělkyně, a ačkoliv její posluchačský okruh není tak velký, jako když působila u svých někdejších chlebodárců, berličky Alice Coopera a ostatků Michaela Jacksona už nepotřebuje. Ani není nutné, aby vyhledávala pomoc expartnera, bývalého kytaristy Bon Jovi Richieho Sambory, ačkoliv jeho hudební cítění na ní mělo asi největší vliv. Od jejich rozchodu v roce 2018 stojí na vlastních nohách, a to, že se z ní stala osobnost, vyzbrojená patřičnou dávkou talentu a muzikantské zručnosti, demonstruje čím dál silněji. Její poslední desky „O“ a „Rock Candy“ ji představily jako vyspělou skladatelku, která se dokáže stejně dobře pohybovat v hard rockovém prostředí, stejně jako v bluesovém, a jí cizí není ani typicky americká hudba, tedy klasické country a písničkářství.
Dnes už nepotřebuje ani plejádu hvězdných hostů. Za producenta si vybrala Kevina Shirleyho, který je sice terčem kritiky za práci na posledních deskách Iron Maiden. Kevin s sebou přivedl jediného známého hostujícího umělce, ostříleného bluesmana Joea Bonamassu. Ten Orianthi jen decentně doplňuje, než aby jí vedl, jako tomu bylo v minulosti v případě hitmakera Martyho Frederiksena, basisty Mötley Crüe Nikkiho Sixxe, či Jacoba Buntona z kapel Lynam či Adler. Bonamassa se objevuje ve skladbě „First Time Blues“, v níž je jeho kytara pouhým kořením, protože procítěné bluesové skladby Orianthi zvládá levou zadní. Je to styl, k němuž její kariéra neomylně směřuje a kde preferuje čistě kytarové vyznění, což odporuje tomu, co přes sedmi lety předvedla společně se Samborou na velmi dobrém album „Radio Free America“ projektu RSO. Jakékoliv názvuky elektroniky či čehokoliv umělého už nemají v její tvorbě místo.
Jako potvrzení kytarové poctivosti je na albu coververze od ZZ Top „Sharp Dressed Man“, která působí lehce laciným či zbytečným dojmem, ale když do ní Orianthi vloží dechberoucí kytarové sólo, místo na novince „Some Kind Of Feeling“ si obhájí i tato dávná, dosud ryze mužská záležitost. Z úcty ke klasice je nutné přiznat, že i přes energické podání je na albu asi nejméně zajímavá. Orianthi se jinak podařilo dát suverénně nejpřesvědčivější kolekci sólové kariéry, ukazující na to, že její talent je větší, než se soudilo. Album je plné ohromných bluesových kompozic, prostřednictvím kterých se posluchač dokáže položit do pestré palety nálad a emocí, jaké nahrávka nabízí. Vklouzne se do ní velmi lehce prostřednictvím energické poprockové úvodní „Attention“, ve které slyšíte ozvěny toho, jak v novém miléniu tvoří například Bon Jovi, což může být dozvuk několikaletého vztahu se Samborou. Titulní „Some Kind Of Feeling“ nekompromisně přehodí výhybku na bluesové koleje, po nichž skladba uhání lehce jako dobře namazaný stroj.
Zadumanější stránku ukáže Orianthi v niternějších „What I`ve Been Looking“ a „Ghost“, mezi něž vklínila „Sharp Dressed Man“, ve které silným hlasem promlouvá cit pro melodiku, s níž muzikantka pracuje do nejmenších detailů, do nichž vkládá i nemalý hitový potenciál. Bluesové orgie vrcholí ve „First Time Blues“, protože v „Dark Days Are Gone“ Orianthi nečekaně přeřadí na vyšší rychlostní stupeň. I když následující „Bad For Each Other“ vrací míč na bluesové hřiště, jde o tvrdší formu stylu, jakou v minulosti prezentoval například Gary Moore. Jenže Orianthi má v záloze skvělou hitovou baladu „Call You Mine“ a závěrečnou, rozvernou „Heaven Right Here“, která letošnímu velmi rozmarnému létu dodá hřejivou a prosluněnou atmosféru.
Orianthi na desce vyrostla do formátu velké umělkyně, která dokáže vytvořit hitovou skladbu, jež nestojí na laciných melodiích, ale na poctivém a skvěle zahraném muzikantském základu. Ze „Some Kind Of Feeling“ sálá nejen nadšení pro věc, ale i pořádný kus hudební poctivosti, a to v době umělé inteligence, která proniká do všech sfér umění, je něco neocenitelného.
|