O tom, jak do detailu a dlouhodobě promyšlená je taktika Blackbriar, svědčí obálky všech tří dosud vydaných alb. Holandští symfonici na nich používají primárně černou a bílou barvu, a letos vypuštěná novinka s poněkud depresivním názvem „A Thousand Little Deaths“ je těmito dvěma barvami dokonale charakterizována. Tady se odehrává čtyřicet dva minut dlouhý souboj mezi černou a bílou, mezi tmou a světlem. A drobný záblesk narezlé barvy říká, že hlavním elementem, který přiřkne vítězství světlu, je zrzavá sympaťanda u mikrofonu Zora Cock.
Červená (respektive černá) nit, táhnoucí se albem, se jmenuje smrt. Kolem ní se točí příběhy na albu „A Thousand Little Deaths“, které by se dalo označit jako velmi podařený následovník dva roky starého díla „A Dark Euphony“. Obě desky vznikly ve stejné sestavě a na stejných základech, kterými jsou zvonivě křehký a velmi emotivní hlas Zory Cock, k jejímu pozitivismem nabitému vokálu kontrastní muzika, jež občas zní zatraceně hrubě (největší zásluhu na tom mají kytary), ale i při nejtvrdších polohách vždycky umožní zpěvačce jednak vyniknout a jednak udržet plamínek optimismu při životě, vydařené melodie, na nichž se lze celou příjemně pohupovat a sem tam se nechat svést jejich elegantní tanečností, a velmi podmanivá atmosféra, udržující napětí a dramatičnost do poslední noty.
Těžko říct, na kterém z těchto elementů Blackbriar zapracovali o něco intenzivněji než na minulé desce. Ačkoliv jde o jednovaječná dvojčata, výsledek je takový, že tak jak snadno se dalo podlehnout minulé kolekci, ta aktuální si vás podmaní ještě lehčeji. Zásluhu na tom má téměř kompletní kolekce deseti skladeb, snad jen „A Last Sigh Of Bliss“ působí v porovnání se svým okolím trochu toporněji.
Ale vsadíte-li na temnou náladu úvodní „Bluebeard´s Chamber“ s barevným dívčím vokálem (trochu laškovným, trochu roztomilým a trochu nadrzlým), na neposednost plnou nevinnosti ve vzletné „The Hermit And The Lover“, na drama „The Catastrophe That Is Us“, v němž zní Zora najednou až nečekaně dospěle, či na suverénní a barevnou náladovku „Floriography“ (ke které se stále častěji stáčí pohled při hodně obtížném hledání vrcholu alba), dostanete takovou porci žánrové dokonalosti, že se k poslechu desky „A Thousand Little Deaths“ budete patrně hodně často a rádi vracet.
Vzhledem k tomu, že poslední díla holandských symfonických es Within Temptation a Epicy dopadla na výbornou, bylo by předčasné tvrdit, že Blackbriar sahají po symfo-metalovém trůnu. Ještě ne, ale našlápnuto k tomu mají důkladně.
|