Hořící čarodějky a inkvizice, to je téma, které slibuje emoce až za hrob. A i když dámská pětice ze švýcarského městečka Brugg od svého nažhaveného debutu, který vyšel před osmi lety, sice patří na festivalech ke slušným tahákům, jako by ve své tvorbě poněkud zamrzla a nedařilo se jí sílu debutu překonat, i když na to měla čtyři pokusy. V pátém kole to vyšlo – stačí se podívat na rozpálený obal alba „Inquisition“, ze kterého je cítit žár, dravost, agresi i strach, což jsou elementy, které se partě kolem kytaristky Romany Kalkuhl podařilo do novinky (respektive alespoň do její poloviny) nacpat v míře nebývale vysoké.
Jako by Burning Witches cíleně dávaly dohromady album, jehož první polovina je určena pro ty, kteří to mají rádi extra pikantní a zostra (jako určitá paralela by se dali jmenovat Judas Priest v divočejších chvílích) a ve druhé polovině jako kdyby myslely víc na ty, kteří se rádi nadechnou u vzdušnějších melodií, a sice dravějších, ne však až na dřeň zcela vyhrocených poloh (jako lehký orientační bod berte Dorotku Pesch v mladších, byť ne zcela raných letech).
Intro „Sanguini Hominum“ s mrazivým nápěvem v latině sympaticky vtáhne posluchače do období, v němž skončit na hranici nebylo až tak obtížné, ale nenaznačí, s jakou vervou a až neurvalostí se Burning Witches pustí do díla. Při „Soul Eater“ už žhavé špony odlétávají pěkně daleko v temném odéru neohebného amerického heavy metalu s pichlavě hysterickými vokály, žhavým sólem a jiskřivým dialogem kytar, s ještě mrazivější „Shame“ vám holky s pěkně naběhlými žílami nekompromisně natlučou ústřední slogan hluboko do mozku, do „The Spell Of The Skull“ vklouzne trocha melodičnosti, ale buldočí stisk nepovoluje (a v kontextu s názvem skladby i pojetím zpěvu proskočí vzpomínka - ne naposledy - na jedák sestřičky Federicy de Boni z White Skull), titulní „Inquisition“ se v úvodu chytne vzletnější nálady, kterou uječená Laura Guldemond syrově srazí k zemi a ostatní dámy na ně ještě s chutí dupnou, a na světě je vrchol alba, z něhož jde nefalšovaný strach.
Těžko říct, jestli se Burning Witches lekly, kam až dokážou zajít, klasičtější šlapavá „High Priestess Of Night“ je jasnou spojnicí s minulostí kapely, v níž zběsilé sevření povolí (s výjimkou akční „In For The Kill“ holky už v druhé polovině desky hrají na barevnější a zároveň uvolněnější notu). V podobném duchu jako „High Priestess Of Night“ odsýpá i vyřávačka „Burn In Hell“, cajdáček „Release Me“, robustní a sveřepá „In The Eye Of Storm“ i po předchozí náloži nijak zásadní „Mirror, Mirror“ jsou dokladem toho, že Burning Witches umí na album dostat různé hard and heavy odstíny, jen je škoda, že se tím trochu vracejí na území a do nálad starších desek, v nichž klouzaly do davu a ztrácely osobitost.
To nic nemění na tom, že ať už Burning Witches vyberou z aktuální kolekce do živého playlistu cokoliv, fungovat to bude. Jen je škoda, že v druhé polovině alba, místo toho, aby dál tlačily na pilu a směřovaly k bezkonkurenčně nejlepšímu kousku diskografie, začaly hrát víc na jistotu a předchozí sílu trochu rozmělnily.
|
