Halestorm se rádi vidí v pozici velké hvězdy současné rockové hudby, ale takový status jim neodkáží zaručit velkohubá prohlášení, skandální charakter povahy jejich zpěvačky Lzzy Hale, ani cestování v předprogramu skutečných hvězd. Je to nejen tím, že dnes už není doba, kdy by se rodili další Bon Jovi, Metallica, AC/DC ani Iron Maiden, ale zejména proto, že kapela dosud nedokázala zcela přesvědčit o uměleckých kvalitách, a ani jedno z dosavadních pěti alb se nemohlo rovnat zásadním dílům rockové historie. Spíše jen nastolovalo další otázky, proč je kapela tak protežovaná, když materiál, který dosud nabídla, je v podstatě průměrný a zaměnitelný. Odpověď na to nedá ani novinka „Everest“, ačkoliv se před jejím vydáním množily naděje, že tentokrát by to mohlo vyjít a Halestorm mohli ukázat, že nejsou jen přeceňovanou záležitostí.
Zjara naživo před Iron Maiden (stejně jako The Pretty Reckless před AC/DC) nepřesvědčili, a pokud na koncertě získali srdce nových fanoušků, toužících po klasice, šlo pouze o hrstku příznivců. Na koncertě představili novou skladbu „Everest“, podle níž pojmenovali i desku, Píseň ukázala, že by se mohlo jednat o dobré album. Proto netřeba chodit kolem horké kaše a můžeme konstatovat, že tohle je nejlepší deska, jakou Halestorm natočili. Ovšem ani to nemůže zaručit, že je to album, které by se stalo klasikou. Na to je znovu až příliš univerzální, pouze s poloviční dávkou charismatu, než by potřebovalo a pořád nedokáže setřást podezření, že kapela pouze plní jakési formy či zadání toho, jak by mělo moderní hard rockové album vypadat. Snad jako kdyby ho tvořila umělá inteligence...
Hřejivý pocit, že posloucháte dílo velkých umělců, se nedostavuje, ale přiznání, že je zde několik dobrých skladeb, je na místě. Zejména titulní „Everest“ má tendenci vyrůst do podoby skutečně zajímavé skladby, které vévodí vypjatý refrén, v němž Lzzy podává velmi dobrý výkon a nechybí ani dramatická složka, což je pro dobro věc. V podobném duchu je vedená i následující „Shiver“, kterou lze považovat za další zdařilou věc. Do třetice všeho dobrého kapela přidá monumentální „Like A Woman Can“, nejhvězdnější chvilka zpěvačky na celé nahrávce. Z nepochopitelného rozhodnutí jsou tyto skladby zařazeny hned za sebe, čímž si Halestorm vystřílí ostré náboje prakticky na začátku alba.
Z dalších skladeb potěší balada „Darkness Always Wins“ ačkoliv kvalit „Like A Woman Can“ nedosahuje, protože její podmanivou náladu zbytečně shazují megalomanské aranže. O to sympatičtější je závěrečná „How Will You Remember Me?“, která je mnohem civilnější, a o to poslouchatelnější pomalou věcí. Tyto písně, díky kterým si Halestorm zaslouží poslech, jsou ředěny tvrdými skladbami „Fallen Star“ či „Rain Your Blood“, ukazující mnohem méně zajímavou stránku tvorby kapely. Nehledě na přítomnost „Watch Out!“, „K-I-L-L-I-N-G“ a „I Gave You Everything“, což jsou prvoplánové, zoufalé podprůměrné (hlavně první dvě) tuctovky, které úroveň desky sráží zbytečně dolů.
Pokud bychom parafrázovali název desky, tak se Halestorm vlastní Everest překonat podařilo a kapela může konečně vykročit správným směrem, neboť dosud pouze tápala. Pokud by však šlo o Everest všeobecných rockových dějin, do nichž se Lzzy a její parta úporně chtějí zapsat, stojí pensylvánská čtveřice tak na úrovni Sněžky.
|
