K shromáždění Neda Starka, Boudiccy, Geralta von Rivy, Robina Hooda, Dona Quijota, Obi-Wana Kenobiho, Eowyn, Qui-Gon-Jinna, Lancelota, Jona Snowa, Ivanhoea, Thora, Samvěda Křepelky, Froda Pytlíka, Psyho, Umberta Eca, Belzebuba, či Drákuly na jednom místě není potřeba režisér s bujnou fantazií, stačí na to šestice potrhlých německých muzikantů, kteří mají sklon k šaškování, vřelý vztah ke skočné muzice (folk-metal už dávno není jediným žánrovým výhonkem, na kterém staví, ale je stále nejsilnější) a talent na vlezlé, chytlavé melodie a opulentní pojetí muziky. Feuerschwanz za jednadvacet let existence vyzkoušeli už lecjakou taškařici, takže s dvanáctou položkou v diskografii už asi málokoho halasnou a leckdy až estrádní muzikou překvapí, ale pokud jste se na jejich melodie a energický projev už někdy chytli, aktuální „Knightclub“ (aspoň na nějaké poprvé došlo, kapela dosud nikdy nevyužila anglický název alba, byť v průběhu alba často dojde na rodnou němčinu) vám snadno kápne do noty.
Do poněkud ulítlé formy kapely zapadá fakt, že se s titulní skladbou pokusila zaútočit na Eurovizi. Byť řada ortodoxních metalových příznivců bude hromovat, že tahle diskotékou šmrcnutá, adrenalinově poťouchlá a na efekt stavěná halekačka do metalového světa nezapadne, fakt je, že v rámci eurovizích podivností šlo o jednu z normálnějších položek, takže šance na úspěch v současné době nebyla příliš vysoká. Pro představení alba „Knightclub“ je však ideální, byť ani zdaleka ne plně určující. Z estrády, se kterou vypomáhal Dag-Alexis Kopplin (SDP), Feuerschwanz zamíří ruku v ruce metalovou královnou Doro Pesch do heroického světa v mohutném nápěvu skladby „Valhalla“, totálně ulítnou s neskutečně vlezlou (a trochu pitomou) coververzí „Gangnam Style“, aby promíchali romantiku s opulentním výrazem Powerwolf a porcí folkoviny v „Name der Rose“.
Dojde i na ryze obyčejné věci – to, že si skladbu „Testament“ budete ještě dlouho pamatovat, je spíš zásluhou kadence ústředního sloganu, než že by šlo o nějaký zásadní hit. Nepřekvapí ani óda na sílu přátelství, byť její první část „The Tale Of Sam“ je ryze v režii vypravěče, aby hlavní část „Sam The Brave“ s poměrně dravými kytarami opět nevtíravě nutila posluchače ke křepčení a vyzunknutí prvního korbelu, který mu přijde pod ruku. Ještě dál v tomhle směru zajde skladba s jednoznačným názvem „Drunken Dragon“ (a příznivci Alestorm budou u vytržení), s fanfárovou „Eisenfaust“ zavěsí Feuerchwanz do náhrdelníku další energickou, byť hodně prokouknutelnou skákačku, aby se vzápětí vytasili s nejserióznější (a velmi funkční) položkou „Avalon“, jež zároveň nabídne jeden z nejdospělejších, a přitom chytlavých refrénů na albu. Návrat do náruče Powerwolf přinese houslemi nabuzená „Tanz der Teufel“, u temné finální „Lords Of Fyre“ si můžete zvolit, jestli vám víc zapadne do portfolia Feuerschwanz nebo Lord Of The Lost, na jejichž aktuálním albu „OPVS Noir Vol.1“ se jako upoutávka na nadcházející společné turné také ocitla.
Párty může začít, muzika pro večer plný nevázané zábavy a skotačení je nachystaná. A co na tom, že je občas docela kýčovitá, Feuerschwanz jen dělají přesně, co se od nich očekává a co na fanoušky evidentně zabírá.
|
