Propagační materiály lákaly na exkluzivní mix heavy metalu a thrashe, tvrdé riffy, silné melodie, operní vokály Jamese Rivery a témata hororu, upírství a démonické posedlosti. Ehh, větší klišé si člověk jen stěží dokáže představit, ovšem v souvislosti s novou deskou Američanů Helstar to docela sedne. Tahle kapela je klišé sama o sobě, ačkoliv v osmdesátých letech patřila ke klasikům rodící se vlny US power metalu, a společně s Vicious Rumors, Jag Panzer, Metal Church nebo Riot chtěla dobýt stylové mety a stát se vůdčí silou americké metalové obrody. Leč nestalo se a Helstar zůstali po celou kariéru v undergroundu. Tam platili za jistotu a pro hrstku fanoušků představovali velké hvězdy, ovšem světu jejich síla pořád nějak unikala. I přesto, že první tři alba jsou u žánrových fanoušků ceněnou klasikou a to je fakt, na němž Helstar staví dodnes.
Všeobecně se předpokládalo, že texaská pětice nemá novou tvorbu zapotřebí. Bylo by to příznačné pro kapelu, která první desku vypadala před jedenačtyřiceti lety, protože takové se v činnosti už nepřetrhnou. Je to už devět let od chvíle, kdy Helstar vydali album „Vampiro“, o němž se soudilo, že bude poslední. Vydání „The Devil`s Masquerade“ je o to překvapivější, ovšem přichází v době, kdy je styl kapely zase o dekádu přežitější a působí až irelevantně. Dokáže oslovit žánrové fanoušky, kteří zamrzli někde kolem roku 1985, a to by se dalo tolerovat, kdyby Helstar přišli s dobrou deskou, plnou žánrových hitů, což se neděje. V zásadě u kapely nastal stejný problém jako u vracejících se Dark Angel. Oběma kapelám chybí dobré skladby k tomu, aby se jejich deska mohla postavit vedle starých klasik.
Nařknout Helstar z toho, že by album odflákli nebo na něm podali špatné pěvecké a instrumentální výkony by bylo nemístné a nepravdivé. Když po nezbytném intru „Avernus“ vtrhnou do nahrávky s titulní věci, je znát, že Larry Barragan a nováček Alan DeLeon dokáží rozpoutat riffovou smršť a dynamit v hrdle zpěváka Jamese Rivery je stále třaskavou náloží. Jenže refrén, ve kterém se opakuje název skladby, bez patřičné melodické nadstavby, způsobí poprvé povytažené obočí. Když následující „Stygian Miracles“ pokračuje ve stejném duchu a po jejím skončení si nedokážete vzpomenout, o čem vlastně byla, začne blikat varovná kontrolka. Největší problém je v tom, že se situace nezlepší za celou stopáž nahrávky. Je to jako kdyby Helstar pouze plnili předem dané formy, protože někdejší invence je pryč.
Výhoda desky je, že trvá pouze třicet osm minut, takže díky pár lepším nápadům, které má „Seek Out Your Sins“, „The Black Wall“ a hlavně závěrečná „I Am The Way“, jež jako jediná splňuje přísnější kritéria, se kapela neutopí ve vlastní nemohoucnosti napsat neotřelou věc, která by mohla mít trvalejší charakter. Lze se jen dohadovat, kam schopnost vytvořit dobrou skladbu zmizela a jaké byly pohnutky kapely, aby přišla s veskrze průměrným albem. Vezměte si „The Devil`s Masquerade“ a třeba třetí desku „A Distant Thunder“. a zjistíte, že v podstatě porovnáváte neporovnatelné. A vězte, že jazýček vah se nebude klonit na stranu letošního díla.
Kdyby tahle deska nevznikla, prakticky nic by se nestalo. V diskografii Helstar se s přehledem umisťuje na posledním místě a spíše otvírá otázku, zda je ještě třeba od kapely chtít nějakou další novou muziku, když se staré nemůže vyrovnat ani omylem.
|
