Hvězda britských Bush v posledních letech znovu rostla. S deskou „Black And White Rainbows“ se jim podařilo odrazit ode dna, k němuž padali už před svým rozpadem začátkem milénia, kdy tehdejší novinka „Golden State“ představovala velké zklamání. Úplně přesvědčivá nebyla ani post comebacková alba „The Sea Of Mermories“ a „Man On The Run“, ovšem od nahrávky z roku 2017 se jim začalo dařit. Představovala však pouhé nadechnutí, protože až „The Kingdom“ a minulá „The Art Of Survival“ znamenaly návrat silných Bush. Jejich hudba už nebyla pouhou (byť sebelepší) kopírkou Nirvany jako na slavných počinech „Sixteen Stone“ a „Razoblade Suitcase“, které kapele vynesly kolem poloviny devadesátých let nečekaně obrovský, několikanásobnou platinou ověnčený úspěch v zámoří. Ten je minulostí, ale protože se Bush nesnaží vrátit v čase, je jejich současná tvář o to zajímavější.
Základem je stále původní grunge, protože ten tahle čtveřice z DNA vymazat nemůže, jenže už tvoří pouhý základ výrazu Gavina Rossdala a jeho party. Ta se velmi šikovně naučila zacházet s moderním hard rockem, ale i popovějšími tendencemi, s nimiž na rozdíl od stylových kolegů Nickelback pracuje mnohem rozuměji a výsledkem jsou méně hitové, ale rozhodně ne tolik podbízivé skladby. U Bush zůstává důležitá tvrdost základů jejich hudby, která je na novince „I Beat Loneliness“ dovádí až někam k nu-metalovým ozvěnám přelomu milénia. Není to na škodu, protože Bush s takovými vlivy umí pracovat decentně, podařilo se jim tvrdost i popovější tendence nadávkovat takřka v ideálním poměru i v umístění, v němž nejtvrdší věci umístili na začátek desky a postupně svůj sound změkčují, čímž ukazují přívětivější tvář i přes značně neradostný koncept alba.
Jak je patrné z názvu alba, dominují mu pocity osamění, úzkosti i psychických problémů. Kapela se na tato témata dívá z více stran a dokáže až neuroticky bouřit, stejně jako nechává Rossdala promlouvat něžným hlasem. To, že Bush zvolí velmi ostrý tón pro úvodní skladbu „Scars“, není pro vyznění alba směrodatné. Zde se střídají tišší, ovšem velmi temné pasáže s metalovými riffy v refrénu, což je modus operandi, který používala Nirvana, ale Bush už nemají její vykrádání zapotřebí a proto jsou jejich poslední desky cennější záležitostí než megaúspěšné projekty z devadesátých let. Sevřenou, tvrdou skořápku kapela neopustí ani v následujících věcech, ať už je to lehce schizofrenická titulní „I Beat Loneliness“ a skvělá úderná „the Land Of Milk And Honey“, v níž Rossdale ukazuje, že jeho hlas stále hrubne a dávno opustil cobainovskou rozervanost.
Lámat se album začne v „60 Ways To Forget People“, kde se stále objevují podladěné riffy, mající v sobě ovlivnění Black Sabbath, ale pomalu začínají probleskovat jemnější momenty. K těm kapela směřuje přes „Love Me Till The Pain Fades“, aby je nechala naplno promluvit v překrásné „We Are Of This Earth“, která definitivně změní charakter desky. „We Are Of This Earth“, „Everything Is Broken“ a „Don`t Be Afraid“ jsou natolik chytře napsané skladby s chytlavými (ne však lacinými) melodiemi, že jde o jeden potenciální hit vedle druhého. Z ulity přívětivosti Bush vystoupí s „Footsteps In The Sand“, která zachřestí tvrdými riffy, k jemnějším kompozicím se vrátí v závěrečné „Rebel With A Cause“, v níž se objevují vlivy amerického písničkářství, které Rossdale vždy obdivoval.
i díky této desce mohou Bush v dnešním post-grungeovém světěs přehledem kralovat. Typickou bolístku kapel stejného ražení, tedy pomalé skladby, zvládají s bravurou a zde jsou ozdobou nahrávky. Kapela pochopila smysl svého bytí a ještě jí nevyschla skladatelská studnice, tudíž lze čekat ještě několik slušných či velmi dobrých alb. Tohle je jedno z nich.
|
