Žije Blackie Lawless ještě vůbec? Proč tedy za sebe do Prahy poslal mladšího bratra nebo nepřiznaného syna? Stačil jeden pohled na pódium Velkého sálu Lucerny, kam naběhla americká čtveřice W.A.S.P., a člověk nemohl uvěřit, že tím nadmíru energickým frontmanem je skoro sedmdesátiletý chlápek, který už v roce 1992 skoro vypustil duši v Donningtonu a před třinácti lety na plzeňském Metalfestu působil unaveným a nezdravým dojmem. Tenhle Blackie Lawless, který se představil v Praze, byl svým klonem z dob dávno minulých a celkově show W.A.S.P. působila, jako kdyby si do přítomosti odskočila z osmdesátých let, kdy kapele (a Blackiemu) bylo o čtyřicet let méně. Sice chyběla krev tekoucí po pódiu, krysy vypuštěné do publika i simulované znásilnění jeptišky, ale jinak sedělo takřka všechno, když pomineme, že chyběla kdysi velká opora kapely, kytarista Chris Holmes a další tehdy důležití členové, kteří však ten večer scházeli málokomu. Vystoupení W.A.S.P. totiž nemělo daleko k dokonalosti.

Turné, které se zastavilo v Praze, se nese ve znamení připomínky slavného debutového alba, od jehož vydání uplynulo loni čtyřicet let, ale soudě podle koncertního provedení neztratilo nic ze své síly a aktuálnosti. To podtrhovala hojná účast mladé generace, jež doplňovala padesátníky a šedesátníky, kteří se slzou v oku vzpomínají na to, jaké to bylo, když se na podobné koncerty muselo jezdit do Budapešti. Složení publika bylo velmi pestré a ani mezigenerační propast nepůsobila nepatřičně, protože hudba kapely (ač je to obrovské klišé) rozdíly překlenula. Pozitivem byl i fakt, že W.A.S.P. s sebou nevozí žádnou předkapelu, takže objektem zájmu byli jen čtyři muži na pódiu, dobové kulisy, které připomínaly původní filozofii, dávný duch klubů na Sunset Stripu a příval energie, který z pódia doslova tryskal.

W.A.S.P. deset let nevydali žádnou desku, což je s podivem, když byli kdysi jedni z mála, kteří drželi prapor stylu i v době, kdy se takové muzice všeobecně nedařilo. Tato trochu zarážející skutečnost však nevadila, protože program byl zaměřený výhradně na osmdesátá léta a kapela ignorovala všechno, co vyšlo po albu „The Headless Children“. Vzhledem k vysoké kvalitě některých dalších děl, zejména „The Crimson Idol“ ale i „Still Not Black Enough“, „Dying For The World“ „Babylon“ či finální „Golgothy“ to byla docela škoda, ovšem důkladnou náplastí na tuto bolístku byla kompletně přehraná debutová deska. Ta podle řady fanoušků je tím nelepším, co W.A.S.P. vydali, a i kdyby nebyla, její historický význam zpochybnit nelze. Proto ani nevadilo, že se nedostalo na někdejší zásadní singl „Animal (Fuck Like A Beast)“, který Blackie jako praktikující křesťan hrát už odmítá.

Nástup kapely byl impozantní, i když intro „The End“ od The Doors nebylo tak působivé jako v roce 2007 na Basinfirefestu. Tlak, který s sebou přinesla úvodní „I Wanna Be Somebody“, podpořená frenetickým ohlasem publika, rozehnala všechny obavy, zda nepůjde o unavenou show zasloužilých důchodců. Blackie na pódium vtrhl jako za mlada, vyskočil na své místo za impozantním stojanem a nenechal příznivce chvilku vydechnout. Velkým překvapením byl i jeho hlas, který nepozbyl mnoho z řezavosti, až se objevily dohady, zda nejde o playback. Kapela používá předtočené vokály ve sborech, což je běžná praxe, ovšem tolerovatelné množství chyb, ať intonačních nebo v nástupech, ukázalo, že o playback nejde. I za to si matador scény zaslouží pochvalu a uznání, protože v době, kdy většina vrstevníků předvádí všelijaké výkony, jeho cirkulárka jede naplno.

Po „I Wanna Be Somebody“ následovala neméně vřele přijatá „L.O.V.E. Machine“ a fanoušci si mohli vydechnout až při nejméně výrazné věci alba „The Flame“, ale skandovaná refrén „B.A.D.“ jim znovu vliv elán do žil. Velkých ovací se dostalo i metalické „Hellion“, při které Blackieho hlas skoro až na hranici bolesti takřka trhal stěny Lucerny. „Sleeping In The Fire“ poskytla vítané zvolnění před závěrečným náporem, kdy se největšího aplausu dostalo závěrečné „The Torture Never Stops“, po níž kapela asi na pět minut zmizela v zákulisí. Nikdo nečekal, že to bude konec, protože jsou věci, bez nichž se žádný koncert W.A.S.P. obejít nemůže. Intro z desky „Inside The Electric Circus“ ukázalo, že v historické exkurzi se bude pokračovat.

V tuhle chvíli W.A.S.P. nevsadili na celé skladby, ale na dva bloky, jejichž prostřednictvím představili "Inside The Electric Circus“ („Inside The Electric Circus/“I Don`t Need No Doctor“/“Scream Until You Like It“ – ač na desce nevyšla, spadá do téže doby) a „The Headless Children“ („The Real Me“/“Forever Free“/“The Headless Children“), které mohly působit lehce odfláknutým dojmem, ale přispěly ke spádu koncertu. Jedinou opravdovou výhradu by člověk mohl mít ke zbytečně tvrdému zvuku baladické „Forever Free“, které by prospělo využití alespoň jedné akustické kytary, k čemuž nedošlo. Úplné finále místo toho obstaraly dvě klasické věci z desky „The Last Command“, hitová „Wild Child“ s netypicky pomalým úvodem a řízná „Blind In Texas“, jejíž refrén znovu skandovala celá Lucerna.

Forma, v jaké se W.A.S.P. v Praze předvedli, byla obdivuhodná. Kapela (a hlavně principál, ve finále znovu šplhající na stojan) ukázala, že ani pokročilejší věk nebrání člověku vystupovat skutečně ve špičkové formě, přičemž dala zapomenout na svá dávná vystoupení v České republice. Po skončení koncertu probíhala na chodbě Lucerny debata, zda byl lepší první koncert W.A.S.P. u nás v roce 2006 nebo tento poslední. Mezi diskutujícími panovala vzácná shoda, že v Lucerně kapela odehrála nejlepší tuzemské vystoupení.

www.waspnation.com

YouTube ukázka - Wild Child - Live Prague

Související články

Foto: Facebook/WaspNation