Asi není od věci připomenout si pár střípků z poslední dekády života slovenských Anthology – „Ak všetko pôjde, tak ako chceme, teda podľa našich predstáv, tak snáď sa v roku 2016 zrodí nový album kapely Anthology“ , tvrdila koncem roku zpěvačka Raylyn Shayde (Ľubica Gavlasová). Zrodil, a těžko říct, kam až sahaly představy kapely, protože pak se nad Anthology postupně začala zavírat voda. Mateřské povinnosti odvedly Raylyn z kapely v roce 2020, ale už v roce následujícím Anthology avizovali, že do svých řad zlákali řeckou zpěvačku Lilian Anerousi, se kterou se potkali na koncertě v Aténách. Ještě na začátku roku 2022 kapela avizovala, že zpěvy na nové album jsou již nahrané a pracuje se na nahrávání kytar, orchestrací a samplů…
Kdo si počká, ten se dočká, a tak teď už zase snad jde všechno podle představ Anthology, neboť na světě je třetí zářez do diskografie kapely s názvem „Frozen Sun“. První věc, na kterou se pamětník prvních dvou alb Anthology patrně zaměří, je změna u mikrofonu. Byť s Raylyn kapela odvedla kupu dobré práce, trošku jsem na prvních dvou albech na rážel na syndrom o něco hodnější holky, než by odpovídalo divokosti pánské části ansámblu. Se smyslným, sytějším a níže položeným hlasem Lilian tenhle problém (až na volnější pasáž v titulní skladbě, ve které kdesi vzadu v hlavě poplašné světlo zablikalo) zmizel a řecká dračice do soukolí hodně akční party velmi dobře zapadá. Možná se na faktu, že Anthology jsou nabití leckdy až těžce agresivní energií projevil i fakt, že si Miro Grman a Martin Lofaj prohodili nástroje (kytara za baskytaru) nebo fakt, že hra bicmena Petera Plevy dostala ohromné grády (jeho výkon u bicích je pro mě ještě záživnější posun, než změna u mikrofonu). To, že důraz a vyhrocenost zvyšuje i celkem často využívaný chropot, nepřekvapí, stejně jako u Anthology už osvědčený fakt, že jejich důležitou součástí jsou i sympaticky dramatické černobílé klapky (respektive orchestrace aktuálně z dílny Michala Jankuliaka), které nemají potřebu hudbu kapely jakkoliv zjemňovat.
Vybírat z deseti položkové kolekce (pomiňme závěrečnou piánovou předělávku „The Renegade“, která svým jemným pojetím po „Epitome“ trochu rozmělní předchozí drive) zásadní kousek je zbytečné. S výjimkou pohádkové orchestrálky „Epitome“, jež se zbytkem alba příliš nekoresponduje, lze vsadit na cokoliv, výraz Anthology je poměrně konzistentní, energie nepolevující a nápady jiskřivé. Snad i díky symbolickému významu názvu bych si dovolil posluchačovo ucho nasměrovat zejména k živočišné a velmi dramatické „Reborn From The Fire“, nicméně v podobném duchu, se stejným nasazením a zápalem padá z Anthology jedna pecka za druhou. A protože se zadařilo i produkčně (desce sluší velmi průrazný, střízlivě bombastický zvuk), lze spokojeně konstatovat, že slovenská ekipa s řeckou posilou je zpátky ve výborné formě.
|