Jestliže nějaká doba byla ve vývoji extrémnějších odnoží metalové hudby nejpřekotnější, byla to první polovina devadesátých let, kdy se od death metalového stromu odštěpila doom metalová větev, která se měla rychle rozvíjet, absorbovat další vlivy, uctívat Black Sabbath jako prazákladní zdroj. Začaly do ní pronikat vlivy gotického rocku, o němž se soudilo, že zásadní řekl v minulé desetiletce a vyčerpal se během krátké doby. Tiamat byli jednou z kapel, která ještě před Paradise Lost nastoupila cestu odvážných experimentů, a tam, kde Britové dělali první krůčky a zbavovali se death metalové hniloby, byli Švédi už jako doma. Na rozdíl od Paradise Lost si nezvolili cestu k přístupnějšímu heavy metalu, ale čím dál větší roli u nich hrála psychedelie, ezoterično, gotika a rodící se vlivy post-rocku. Ačkoliv „The Astral Sleep“ je doom metalovým skvostem, bylo znát, že ani v tomto ranku se Johan Edlund příliš dlouho ohřát nechce.
Toužil po více propracované sofistikovanější hudbě, přičemž do jeho plánů už nezapadl původní basista a dávný člen Treblinky Jörgen Thullberg, jehož nahradil vyspělejším hráčem Johnnym Hagelem, který se měl brzy stát velmi důležitým členem pro budoucí směřování. První spoluprácí mezi Edlundem a Hagelem byla skladba „The Sleeping Beauty“, která se stala symbolem tohoto období a dodnes nejvíce citovanou klasikou alba „Clouds“. To měli Tiamat dostat na další úroveň a jeho výraz posunout zase o kousek dál od death metalových kořenů. Jestliže nechceme zpochybňovat velkou důležitost desky ve vývoji kapely, ani její kultovní postavení na doom metalové scéně, je třeba zmínit, že se na ní nacházejí místa, jež Tiamat vrací před „The Astral Sleep“, což snahu, která je ze zbytku desky očividná, trochu sráží k jisté rozháranosti a nevyrovnanosti.
Jedná se o okamžiky v úvodní „In A Dream“ jinak výborné „Smell Of Incense“ nebo v „The Sleeping Beauty“, v nichž kapela v neočekávaný moment zařadí vyšší rychlostní stupeň, jako kdyby si chtěla ještě udobřit death metalové fanoušky. Tím však zničí pečlivě budovanou atmosféru, která se do té doby dala krájet, třeba v „In A Dream“, jež má specifickou náladu, dotvářenou orientálními motivy, takový přístup velmi škodí a to nemluvě o „Forever Burning Flames“, v níž úchvatné sloky, stavěné na sklíčené atmosféře mrazivých kláves, přetne Edlundův nepřesvědčivý řev a zbytečný, pár vteřin trvající úprk, do něhož zpěvák jen chvilku deklamuje. Výsledný dojem je o mnoho méně působivý, než by mohl být, kdyby se kapela držela tempa a rozvíjela doomové a gotické momenty, s nimiž se Tiamat naučili zacházet velmi dobře.
A že jich je na „Clouds“ požehnan! Důležitou roli hrají klávesisté Kenneth Roos a Jonas Malmsten, kteří, ač se nestali kmenovými členy kapely, mají na výsledku „Clouds“ lví podíl, neboť částečně nahradili kytarová sóla, jimiž na „The Astral Sleep“ oslňoval Thomas Petersson. Nejvíce je jejich vliv, spojený s dobře rozpoznatelným kompozičním vizionářstvím Johana Edlunda, znatelný v monumentální závěrečné „Undressed“, jež desku uzavírá v epickém stylu a může být citována jako neotřesitelná doom metalová klasika, včetně mrazivého dovětku v podobě simulovaného skonu a vstupu na druhou stranu.
V souvislosti s „Clouds“ je třeba zmínit Endlundův vokální projev. Johan opustil death metalové bažiny a vstoupil na pole čistšího, i když doom metalově obhroublého vokálu. Snesla se na něj sprška kritiky kvůli nemelodickému projevu a humpolácké barvě hlasu, ale čas ukázal, že k hudební složce tohoto alba takto specifické pojetí vokálu sedí. Lze jej brát jako vývojový posun od murmuru „Sumerian Cry“ přes tvárnější projev „The Astral Sleep“ až k přelomovému albu „Wildhoney“. Příběh alba „Clouds“ končí na následujícím turné, na jehož konci Edlund vyházel téměř celou kapelu a zůstal v ní osamocen pouze s basistou Johnnym Hagelem. Ve chvíli, kdy vyšlo 5. dubna 1994 (v den, kdy si Kurt Cobain prostřelil hlavu) živé album „The Sleeping Beauty (Live In Israel)“, byla budoucnost Tiamat zahalena mlhou nejistoty.
„Clouds“ je doom metalovou klasikou, bez níž si vývoj stylu fanoušek těžko dokáže představit. Faktem je, že album je o něco slabší než „The Astral Sleep“, což je dáno zejména jeho nevyrovnaností, ale pro příběh Tiamat je stejně důležité, jako všechny ostatní nahrávky z první poloviny devadesátých let. Proto se od příští desky čekaly velké věci.
|
