Je to šest let, co jsem žehral na to, že největším problémem šestého zářezu do diskografie u Human Fortress je fakt, že kapele v druhé části desky „Reign Of Gold“ utíká veškerá vzdušnost a nahrávka se plazí docela ztěžka při zemi. To byl ještě součástí kapely klávesista Dirk Liehm, který byl možná v této snaze zásadní brzdou a do skladeb kapely dodával určitou lehkost. Dirk však po čtrnáctiletém působení Human Fortress opustil, a byť se za něj brzy našla náhrada v podobě Axela Herbsta, jsou černobílé klapky aktuálně u Human Fortress v podstatě nenápadnou položkou, takže těžkopádnost a kytarová syrovost (v rámci power metalu) novinku „Stronghold“ téměř ovládla.
Tahle nálada zjevně vyhovuje i křiklounovi Monsatovi, který se nemusí v rámci melodického zpěvu šponovat do kdovíjak vypjatých poloh. Na intenzitě jeho projevu to nic neubírá, Gus občas na pilu tlačí hodně intenzivně a cpe se do ukřičenosti, která syrový a houževnatý výraz kapely solidně podtrhuje. Těžkotonážní sevřenost (titulní „Strongold“ na úvod nemá hrubší pouta utažená úplně na doraz, takže podezření, že aktuální výprava bude hodně neohebná, začne klíčit až s „The End Of The World“) polevuje prakticky až v závěru alba s baladickou „Death Calls My Name“ a ve dvou závěrečných položkách, šlapavé „Road To Nowhere“ a svižné „The Darkest Hour“ jako by si kapela vzpomněla, že její fanoušci se kdysi rekrutovali z řad příznivců vzdušných melodií a přihodili jim také nějaké cukrátko (byť řádně nabroušené), ale chcete-li reprezentativní ingredienci aktuální formy Human Fortress, sáhněte po „Mesh Of Lies“, jejíž refrén přímo volá po tom, aby jej kapela pustila do výšin, ale německé sexteto jej nemilosrdně drží v nižších sférách. Možná i to je důvod toho, že k základní části alba Human Fortress přihodili ještě druhý kraťas, jehož náplň se výrazně ohlíží do prosvětlenějších dávných časů (ohlíží, ale vyloženě na nich nelpí, viz. části skladby „Pathfinder“), a je trochu alarmující, že zní daleko přirozeněji.
Vlastní historii Human Fortress naruby nepřevrací, minulá deska jasně naznačila, do jakých vod to kapelu táhne a aktuální „Stronghold“ potvrzuje, že si na syrovější Human Fortress zjevně budeme muset zvyknout. Coby zastánce melodičtějšího výrazu kapely nemůžu tvrdit, že by mě tenhle krok těšil. Vylovíte-li ve skladišti vzpomínku na přerod rychlo-melodiků Mesmerize, kteří před dvanácti lety totálně zhrubli na albu „Paintropy“ (a od té doby už se do studia nepodívali…), Human Fortress to neberou až tak důkladně, ale faktem je, že takhle těžkopádní a bez zásadních nápadů ještě nikdy nebyli.
|
