Tohle je už druhá deska, o níž se nepředpokládalo, že někdy vyjde. Před pár lety slovutný kytarista George Lynch prohlásil, že v souvislosti s negativními konotacemi, které se objevily v souvislosti s militantními aktivisty z hnutí Black Lives Matter po smrti černošského feťáka George Floyda, navždy upustí od názvu Lynch Mob. Byl to krok nečekaný, ale v přecitlivělé Americe docela logický. Jenže George, vědom si toho, že jde o zavedenou značku, která sice neprodává miliony alb, ale mezi fanoušky je notoricky známá, sebral odvahu a desku „Babylon“ z roku 2023 vydal pod starým názvem. Po použití jména se nestalo vůbec nic a dnes, když se pozornost médií od Black Lives Matter odvrátila, nebyl důvod novinku „Dancing With The Devil“ vydat pod jinou značkou.
V řadách Lynch Mob panuje zjevně pohoda, protože sestava se od „Babylon“ nezměnila, což je u kapely věc nevídaná. Trochu zarážející je Lynchovo prohlášení, že v případě „Dancing With The Devil“ jde o album poslední a po něm Lynch Mob s vydáváním desek definitivně končí. George oslavil sedmdesátku, což už není věk, kdy by si člověk mohl malovat dlouhou kariéru, ale vzhledem k tomu, kolik energie ještě dokáže na pódiu vydat, jde přece jen o poněkud předčasný výrok. Otázka je, nakolik je studiová práce pro Lynch Mob prodělečná, a z takové perspektivy se podobné rozhodnutí dá chápat. Nikdo neřekl, že kapela končí zcela i na koncertních pódiích, i když je jasné, že s přibývající věkem budou vystoupení ubývat. Vždyť se podívejme na Dona Dokkena, letitého Lynchova spolupracovníka a soka zároveň, a hned nám dojde, jaký je George v podstatě ještě mladík…
Když se nějaká kapela loučí s kariérou, povětšinou je to albem, které chce odrážet dobu největší slávy. V případě Lynch Mob je to začátek devadesátých let, kdy se George oddělil od Dokken, postavil si vlastní partu a vydal nejúspěšnější album „Wicked Sensation“, doplněné o dva roky později výbornou bezejmennou deskou. Zde Lynch Mob nastavili svůj styl, z něhož minimálně na rap metalovém albu „Smoke This“ zásadně uhnuli, ale dnes jsou v něm zase pevně ukotveni. S novinkou navazují na minulé desky, ať už je to úspěšná „The Brotherhood“, s níž se alespoň na skok kapela po více než třiceti letech vrátila do americké oficiální hitparády, nebo minulá „Babylon“. „Dancing With The Devil“ na ní nenavazuje pouze stylově, ale také kvalitativně, takže žádná překvapení od ní nečekejte.
Lynch nikdy nebyl velký hitmaker, ale jeho alba, ať sólová či v rámci Lynch Mob, se vyznačovala notnou dávkou poctivého řemesla a výborné kytarové práce. Proto se na albu nacházejí skladby spíše zemité a opatřené řádnými riffy, než aby deska oplývala stadionovými hity, které Lynch blahé paměti tvořil v řadách Dokken. Místy takové tendence problesknou v „Saints And Sinners“, "Picture Of The Dead" či „Follow Me Down“, ale nechtějte po Georgovi další „Unchain The Night“ nebo „Into The Fire“. Úkol většiny skladeb je splňovat žánrové limity, cílit na staré fanoušky, kteří si pamatují dobu „Wicked Sensation“, a sem tam nabídnout tu dobrou melodii, tu dobrý riff, ale především příval energie. S tou lynch Mob dokážete odpustit v zásadě průměrné skladby „Bone Machine“ nebo „Love In Denial“. Kupodivu to zajímavější si kapela schovala na závěr alba, neboť instrumentálka „Golden Mirror“ navodí exotickou atmosféru a následující „Sea Of Stones“ zajede tak hluboko do temnoty, že se ozývá odkaz Black Sabbath, ale i kultovních doomových formací Trouble či Saint Vitus. Předposlední „Stranger“ je výtečná balada, která je na hony vzdálená slavné „Alone Again“, ale zejména díky vokálnímu projevu Gabriela Colona má vysokou kvalitu.
Lynch Mob se loučí v naprosto očekávatelném stylu. Deska neobsahuje žádné stopy po nostalgii, ale nabízí hutnou hard rockovou práci, zahranou s přehledem ostřílených mazáků. Ukazuje, proč kapela nebyla nikdy bůhvíjakou senzací, proč se nestala ikonou žánru, ale také proč na scéně bude chybět.
|