Švédský hudebník Richard Andersson byl před dvěma dekádami v tvůrčím laufu. V letech 2004, resp. 2006 zveřejnil dvě desky s formací Time Requiem, a mezi to stihl vklínit počin "The Astral Episode", druhé řadové album svého posledního projektu Space Odyssey (nemluvě o řadě nahrávek, na kterých figuroval v hostující pozici). Přestože debut "Embrace the Galaxy" z roku 2003 zaznamenal (relativní) úspěch u kritiků i fanoušků, Andersson měl opět nutkání zahýbat se sestavou. Ze svých služeb propustil basistu Marcela Jacoba (jenž prý "negeneroval" dostatečné zisky) a bicmena Zoltana Csorsze, který se tak jako tak chtěl plně soustředit na svoji domovskou kapelu The Flower Kings.
V sestavě vydržel pouze Richardův dlouholetý kamarád, kytarista Magnus Nilsson, jenž v případě druhé desky Vesmírné odysey obsloužil i baskytaru. Za baterii byl posazen mladičký Andreas Brobjer, u něhož Anderssonovi stačilo slyšet "pouhých pět not", aby rozpoznal jeho obrovský talent. K radosti fanoušků za mikrofonem zůstal švédský zpěvák Nils Patrik Johansson, jenž dodal šarmantní pel debutovým songům, a také v případě desky "The Astral Episode" je jedním z hlavních důvodů k jejímu poslechu.
"Astrální epizoda" není bez chyb. Začít můžeme obalem, na kterém je vyobrazen Andersson, jenž ukazuje fakáče. Dokonce dva. I když Ríša praví, že daný výjev odpovídá stavu duše těsně po nahrání desky, kdy se cítí absolutně vyšťaven, výsledkem je pouze posílení jeho pověsti namyšleného egoisty. Kdyby alespoň k podobnému gestu dávala záminku muzika. V obsahu osmistopého tracklistu se sice najdou pěkné momenty, o nic světoborného (ani Evropuborného) nejde. Navíc se nepovedl zvuk, jak můžeme doznat ihned po slyšení prvních (dejme tomu) pěti not.
Proniknutí do alba chce čas, aby si posluchač mohl zvyknout nejen na horší produkci (což je nakonec s přivřením uší možné), ale také skladatelství, které oproti debutu přináší progresivnější a mnohem méně odlehčený materiál. Zároveň je nutné akceptovat opakovanou podobnost s jinými spolky, např. Dream Theater v úvodní skladbě "Through Dreams and Reality". Jde o potvrzení, že Andersson využíval k uměleckému vyjádření cizí autorské rámce, do kterých se mu lépe vkládaly vlastní vize. Není to úplně čistá hra, nicméně taková je realita (že by název úvodní písně cosi naznačoval?) a nemá cenu to příliš řešit.
Švéd nám jde naproti několika dobrými melodiemi a nápady. Nejen první skladba potěší kytarovým sólem a vokálními přechody do jemnější polohy, která Nilsonovi sluší ještě víc, než klasický vrčák. Titulní kousek zaujme slušně naběhlým refrénem, jenž je ovšem v bezmála devítiminutovém songu trestuhodně nevyužit. Místo toho jsme svědky progresivních variací na riffy Stratovarius formou nepěkně rozvleklých sekvencí. Zajímavější jsou pomalu se sunoucí pasáže v pozdějším treku "Back to the Dark". Jejich inspirační zdroj lze vypátrat u Black Sabbath, a posluchači této legendy budou s Anderssonovou verzí nejspíš spokojeni.
Málo zajímavá "Lords of the Wind" nabídne propojení s tradičním heavy metalem a chorus inspirovaný tvorbou Dia (na což jsme z dnešního pohledu zvyklí především u Nilse Johanssona). Fanoušci líbivých neoklasických motivů se dočkají při nástupu skladby "Dazzle the Devil", což je ve skutečnosti první moment hodný zvýšené pozornosti. Zde se Andersson připomene jako milovník barokních skladatelů prostřednictvím ornamentálně vystavěného refrénu, sóla i náladotvorného dozvuku písně. "Presence of Mind" je obstojnou instrumentálkou a "Reversation" potěší speedovým refrénem s (na autorovy poměry) lehce odlišnou, více power metalovou strukturou. Pokud něco opětovně zamrzí, pak je to nedostatečná repetice chorusového partu. Závěrečná osmiminutovka "The Seventh Star Fantasy" je údajně skladbou, která dala Švédovi nejvíce zabrat. Její obsah je vskutku komplexní, ve slokách proběhne působivý, jemně podkreslený pěvecký "autoduet", k němuž tvoří kontrapunkt těžké pochodové riffy (evokace Black Sabbath zase není daleko). Do toho aktivní klávesové hrátky nebo rituálně zaříkávané sbory podminované basovým bubláním. Těžká, ale nakonec celkem přístupná progresivní záležitost, která se dá započítat do lepší sekce nahrávky.
Druhý zápis Space Odyssey (nebo, chceme-li, celkově sedmý studiový počin Richarda Anderssona) není úplně výstavním dílem. Jde zároveň o poslední představení zpěváka Nilse Johanssona a svým způsobem uzavření celé neoklasické éry. Na příští desce už mělo být všechno jinak...
|
