Napravo tí, čo tvrdia, že si drbnutý
naľavo tí, čo sú rovnako zblbnutý…
Před dvěma lety jsem si lebedil nejen nad tím, jací jsou Witty Joe hračičkové s čísly, ale i nad tím, že jejich metal, dovedně zkřížený s punk rockem, snadno leze do uší, a díky chytrým textům patřilo tehdy vydané album „10.3.“ k velmi zábavným položkám. Nic složitého (spíš naopak), prostě melodická muzika, která vás spolehlivě rozpohybuje a texty občas přinutí k zamyšlení a vyhýbají se banalitám. Pracovat na následovníkovi Witty Joe začali už v polovině loňského roku, a i přes to, že kapelu potkalo v průběhu natáčení hodně těžké období (deska je věnována baskytaristovi Michalu Honkovi, který začátkem letošního roku zemřel), z předloňské fazóny Witty Joe neztratili ani ždibeček.
V této optice nepřekvapí, že jedenácté album kapely vyšlo 11.11. (původně mělo vyjít v den, připadající na narození Michala Honka), a byť nese poměrně alarmující název „Vyhorený“, energie, která z desky sálá, má opět silný a převážně pozitivní náboj, třebaže dojde i na vážnější pasáže. Nevadí, že se ještě o něco víc než v kole minulém objeví zkratka, která by jednou Witty Joe mohla přivést k náladám krajanů ze Slobodné Európy (a není to jen slovenčinou), kapela celkem snadno (texty na tom mají velkou zásluhu) překonává i největší potenciální nebezpečí, spočívající jednak v určité neohebnosti, jednak v tom, že díky jednoduchosti a přímočarosti mohou některé skladby tíhnout k zaměnitelnosti.
Úvodní citace ze skladby „Štockholmský syndróm“ není náhoda, jelikož to je refrén, který dostat z hlavy je věc takřka nemožná. Není jediný, slogany úvodní „Buď chlap“, či úderky „Vzácnosť čas“ (nemluvě o tom, že jde o skvělou ukázku toho, jak trefně Witty Joe střílí do aktuálních témat) fungují obdobně. K tomu, aby Witty Joe nejeli jen ve velmi podobných barvách, poslouží pomalejší „Čistý štít“, ve které zazní hodně netradiční trubka, a (téměř) závěrečná „Cesty 2“, jež se rozjíždí z melancholické baladičnosti až do typického šlapavého důrazu – dobrý vývoj, silné emoce, a nevtíravé pošťouchnutí k přemýšlení z ní dělají druhou nejsilnější položku desky. Trochu nepatřičně působí bonusová tečka „Fanda“, původně ze čtrnáct let starého dema, protože v ní Witty Joe (asi pochopitelně, nicméně po předchozím průběhu je to docela krok zpátky) znějí docela nezrale.
Pokud vás při pohledu názvu alba napadne, zda kapela nehovoří o vlastní zkušenosti, můžu vás uklidnit. Inspirací k písni byl kamarád kapely, Witty Joe nejsou vyhořelí ani omylem a svůj zábavný status si drží bez ztráty kytičky.
|