Důvodů k tomu, že jsem se rozhodl na cestu do Country Clubu Lucie v Hradci Králové přibalit plný batoh tolerance a odplivnout svou jedovou slinu ještě před vstupem do tohoto zařízení, bylo hned několik. Tak za prvé, konečně na domácí půdě a s domácím mančaftem. Za druhé, slavnostní atmosféra spojená s křtem debutního alba místních hrdinů. Za třetí, dost bylo prášení kožichu partám (alespoň pro dnešek), které chtějí bavit lidi, daří se jim to a že to dělají způsobem nepasujícím do mých kovových představ, ještě přece neznamená, že to dělají blbě. Za poslední, před kulturním stánkem se psi rvali o stín, uvnitř mouchy padaly únavou a zvýšené úsilí vyžadovalo i líné polehávání u baru. A tak čistočistou jedničku s hvězdičkou zaslouží všichni, kteří se v téhle mimořádně žhavé atmosféře na koncertě kapel Ramayana, Epitaf a Rimortis (soukromě jsem si jej označil za pilotní ročník hradeckého „Sauna festu“) dokázali přinutit ke zvýšené aktivitě. Což, nutno uznat, byli všichni, kteří se na pódiu objevili. Takže teď už musí následovat pouze samá pozitiva a sociální jistoty.
Ač na domácí půdě, přece jen pro mě hradečtí Ramayana byli prakticky naprostou neznámou. Vyzbrojen pouze částečným náslechem dvou skladeb dosažitelných na stránkách kapely a studiem lyrické stránky tvorby jsem předpokládal, že členové Ramayany tíhnou k lásce k motorům a motorkám a tudíž lze očekávat jednoduché, nekomplikované, a drsné melodie. Sympatie, které ve mně tahle parta vzbudila, ani tak nesouvisí s mým vztahem k motorkám (znáte to, dárci orgánů…), jako spíš s úsilím a chutí, s jakou se kluci popasovali s vlastní nervozitou a nevyhraností (tohle konstatování berte především jako důsledek komparace s ostřílenějšími borci, kteří Ramayanu následovali). Ramayana se nachází ve stádiu klubání se z vejce, zdravý základ, na kterém by mohli dál stavět, jsou především vokální schopnosti nesedících členů (tedy všech kromě bubeníka), pouštějících se na střídačku do sólového zpěvu a jejichž chorální zpěvy byly šmakózní záležitostí. Z nabídnutého menu na mě podstatně víc zabíraly věci, kdy kluci vypadli ze šlapavého, udusaného a postupně celkem stereotypního „motorkářského“ rytmu a vsadili na barevnější polohy. Především pak eponymní „Ramayana“ s už zmíněným chytlavým sborem a pak (schválně si všimněte, kolik kapel ve stadiu ranného vývoje s chutí sahá po oslavných středověkých tématech) tradičně nekomplikované hard-heavy kousky „Rytíř“ (tady by ty chorály stálo za to ještě připilovat) a „Královna“, u které zejména zvonečkové klávesy ukázaly, jak snadno lze přikořenit standardní základ. Možná to bylo tím, že, tyhle skladby následovaly akt pokřtění cédečka (kterého se ujal frontman Epitafu Radek Řezníček: „Kluci, ať žije bigbít!“ ), a z Ramayany spadla tíha odpovědnosti, rozhodně mi druhá půlka setu přišla mnohem uvolněnější. Nadšení z příznivého ohlasu pod pódiem a radost z úspěšného pokřtění alba dohnala kluky zřejmě i k neplánovanému přídavku v podobě čerstvé a aktuálně pilované novinky „Vládci“. Nadšený komentář z řad kapely na ohlášení skladby: „…to jako vážně, jo? Ty vole…“
Čekat od vystoupení Ramayany vyzrálost např. Rimortis (ať nechodíme daleko) by bylo bláhové, takže přeju klukům, aby se na pódiu objevovali stále častěji. Určitě jim to prospěje, další vývoj kapely bude hlavně o zkušenostech z živého hraní, a to jak co se týká hudebních, skladatelských i frontmanských schopností. Sliboval jsem, že budu jen chválit, proto mám jedinou zásadní připomínku - zdlouhavé a tím trochu omezující proslovy mezi skladbami (třeba to souviselo se zmiňovanou odpovědností, vyplývající z výjimečné situace, uvidíme příště). Ramayana získává první body za slibný rozjezd večera.
Set list: Road To Hell, Bruce Cat, Motorový Blues, Pořád se ptám, Motorovej, Ramayana, Jízda, Rytíř, Královna, Vládci.
Pravidelní čtenáři už vědí, že za dobu svého pisálkovského působení jsem zatím nenechal na novobydžovských Epitaf nit suchou. Nebudu vás přesvědčovat o tom, že jsem prozřel a Epitaf se pro mě stali bezkonkurenční hitovkou, ani o tom, že Epitaf dospěli k názoru, že jen pravověrné dodržování klasických metalových postupů je ta správná cesta a vykašlali se na svůj směr. Nikoliv, názory na obou stranách zůstávají stále stejné. Ale pro tentokrát obracím pravidla hry a hodlám si všímat hlavně pozitivních momentů. Epitaf dodrželi stejné pořadí skladeb jako v březnu v Úmyslovicích a zachovali i veškeré vizuální efekty (v Šeherezádě i přihodili další kus hábitu). Čili všechno, co mě dráždilo jak býka červená, zůstalo zachováno. Objektivně přiznávám, že když z hlavy vyhodím blok, týkající se úcty k dodržování „metalových zákonů“ a tradic, rozpomenu se na vlastní slova z recenze na album „Piraňa“ („...ač to z těchto řádků rozhodně nevypadá, mám Epitaf rád…“), ze slovníku jednou provždy vyškrtnu slovo „Piraňa“ (přes tuhle skladbu se vážně nedostanu, a to i přes to, že u fandů kapely spolehlivě zabírá) a u „Vodníka“ si zacpu alespoň jedno ucho, tak si to své ořechové najdu. Bez jakýchkoliv úšklebků či jízlivostí. Nejzásadnější věc, která hraje ve prospěch Epitafu, je energie, kterou do svého vystoupení dokážou nacpat, nadšení, které z Epitafu sálá a bezchybná instrumentální zručnost a drajv. Ze zpěváka Radka Řezníčka vyzařuje bavičské charisma, kterým dokáže dav před sebou strhnou a tak Epitaf s chutí baví nejen své pravidelné věrné, ale i „náhodné“ kolemjdoucí. S hledáním pozitiv jsem neměl žádný velký problém, už v minulých článcích jsem naznačoval, že album Horoskop jsem si vychutnal a i na Piraně se najdou povedené kusy. Takže takové hitovky jako „Bílá paní“, „Tajemství šéfa kuchyně“, „Ikarův pád“ či „Dobyvatelé nebes“ by se v mých kovových snech určitě neztratily, naživo mají drtící sílu nekompromisního buldozeru i chytlavou melodiku a u nepřekonatelné houpavé „Šeherezády“ by si s chutí mohli zapařit i větší rejpalové. Epitaf se dočkali největší podpory ze všech zúčastněných, došlo i na stylové zapálené svíčky a já dnes místo svého oblíbeného posměváčkovského zdůraznění verše „…radujte se už, to všechno skončilo“ zakončím sloganem z jedné z nejstarších skladeb kapely, osudové Epitaf: „..zůstává Epitaf, na věčnost Epitaf…“, dokresleného téměř thrashmetalovým řáděním kapely. A víte co? Tahle vize mi v zásadě vůbec nevadí. Show Epitafu měla šťávu i spád a to je hlavní důvod toho, že si odpustím své blabla připomínky o serióznosti metalových kapel, o hmatatelných rozdílech mezi ortodoxním heavy metalem a lidově vítanými ústupky.
Setlist: Bílá paní, Horoskop, Piraňa, Vodník, Nóbl dáma, Tajemství šéfa kuchyně, Ikarův pád, Šeherezáda, Dr. Jackyll Mr. Hyde, Zajatci času, Nespoutaná, Dobyvatelé nebes, Heavy metal na salaši, Půlnoční, Epitaf, část z Hrnečku smaž.
Když jsem svému ředitelskému guru Vencovi oznámil, že se chystám plodit další report z vystoupení Rimortis, Venca zajásal, že vzhledem k frekvenci článků o téhle kapele na Metalforever & Metal Man bychom už mohli konečně založit fan klub Rimortis. Tahle myšlenka se zatím neujala (co není, může jednou být!), ale důvod téhle článkové kadence je jednoduchý. Ukažte mi jinou domorodou kapelu s takhle hustě popsaným kalendářem. A pokud jsem u Ramayany zmiňoval potřebu vyhrát se, Rimortis jsou živoucí důkaz, že to skutečně funguje. Ač po půlnoci podle předpokladů slabší povahy v publiku odpadly (nechci to zdůvodňovat příšerným vedrem, ale podle hlášek některých odcházejících i to vydatně přispělo k divácké úmrtnosti), ta hrstka zbývajících pod pódiem i hrst pobrukujících u baru připravila pro Rimortis (na dané poměry) důstojně vyhecovanou atmosféru a jak je u Rimortis dobrým zvykem (a jak již v Hradci jednou předvedli), za málo peněz hodně muziky, neboli za špetku podpory maximální výkon, za podporu vydatnější ještě něco navíc, v jejich případě znovu platilo.
Chvilku poté, co doznělo odbývání půlnoci, symbolicky se rozezněly otevírací „Zvony fantazie“ a začala tradiční divoká jízda. Budu-li srovnávat dvě poslední vystoupení, která jsem od Rimortis shlédnul s tím aktuálním, tak oproti prosincovému Rimortis dokonale využili čistého zvuku i větší podpory – Vašek Mrzena se vyjádřil, že vzhledem k nedokonalostem v El Diablu lze jejich vystoupení v Lucii považovat za regulérní hradeckou premiéru. Srovnání s březnovými Úmyslovicemi je podstatně zajímavější. Playlist Rimortis je v podstatě konstantní (oproti Úmyslovicím ubyla „Říše slunce“ a „Bouře století“, oproti El Diablu přibyla Rimortis II) a tak to důležité, co ovlivňuje měřítko pohledu na tyhle akce, je účast kytaristy Davida Vaňka. Co se samotné kytarové hry týče, je David stoprocentně rovnocennou náhradou za Davida Vargu. Co se „akčnosti“ týká, už v Úmyslovicích „nový“ David naznačil, že je divočejší kousek než jeho předchůdce. Davidova záhlavní strunová exhibice se stává pravidelnou součástí (alespoň předpokládám) vystoupení, tentokrát se se sólovou kreací přidal i bubeník Martin a kapela jako celek mi přišla ještě dravější než v Úmyslovicích. Dokonce i klávesák Jakub Liška, který na mě zatím vždy působil poměrně zadumaným, až nezúčastněným dojmem, se evidentně bavil děním pod pódiem. Nadupaný set, tradiční závěr s přídavkovým stratovariusovským „Hunting High And Low“ a rozezpíváním lidiček. Bezvadné. Ostatně, jako vždy, v jiném rozpoložení jsem Rimortis ještě nepotkal (a doufám, že na to nedojde).
Odhlédnu-li od hudební stránky věci, vystoupení Rimortis stálo za to i díky nezvyklé vizuální podívané. Vlivem klimatických podmínek totiž kluci zavrhli tradiční kůži, naběhli na pódium v letní úpravě a díky kulisám Country Clubu Lucie hodili rukavici i kotlíkovým rouhačům na internetové diskuzi kapely.
Setlist: Zvony fantazie, Stín křídel, Buď vůle tvá, Rozcestí osudu, Ve jménu kříže, Vesmírem plout, Sedmý syn, Černý kůň, S.O.S., Rimortis II, Píseň neznámého vojína, Pláč andělů, Hunting High And Low.
Těžko říct, jestli se najde v Hradci důstojnější stánek pro podobné akce. Zvukově milionkrát překonané El Diablo, ale jak poznamenali Milan Hloucal s Vaškem Mrzenou, do Lucie klidně znovu, ale raději v zimě. Ať žije vydařený Sauna fest!
|
