Těžko se mohl Timo Tolkki bránit tomu, že čerpá inspiraci u Helloween a Queensryche, když jeho zalíbení v těchto zdrojích potvrdil pověstný inzerát, zveřejněný v souvislosti s přípravou alba „Fourth Dimension“. Vzhledem k tomu, že se chtěl Tolkki soustředit jen na svojí kytaru, vyhlásil konkurs na nového člena kapely. Přibližné znění inzerátu? Hledá se zpěvák někde mezi Geoffem Tatem (Queensryche) a Michaelem Kiskem (Helloween). Výsledek hledání je jako z pohádky o nepřečteném inzerátu. Alespoň Timo Kotipelto, nová akvizice Stratovarius, tvrdí, že tento inzerát nikdy nečetl. Přesto se k němu tahle zpráva dostala a jeho příchod lze označit za velice důležitý milník v životě kapely. Od této chvíle se definitivně začíná psát kapitola legendy. Kapitola, kdy se pojem Stratovarius zařadí do slovníku mezi pojmy jako Helloween, Gamma Ray či Iron Maiden. Tedy mezi výrazy, které jsou s takovou chutí používány všemi pisálky i fanoušky jako berličky k porovnávání jiných interpretů a při jejichž vyslovení se každému jasně vybaví, co vlastně může čekat.
Nejjednodušší způsob, jak charakterizovat „Fourth Dimension“, je konstatovat, že jde již o naprosto typickou desku Stratovarius. Se všemi klady i zápory. K záporům lze konstatovat tolik, že jen málokdo nemá jasnou představu (i když u „Fourth Dimension“ jde o její definování) o tom, co od desky očekávat. Takže jakékoliv vybočení z nastavené linie (ke kterému na téhle a ani následující desce naštěstí nijak zásadně nedojde) může vyvolat bouři nevole. A inspirační zdroje už zmíněny byly, takže šťourové mají dostatek materiálu ke zkoumání, jestli si (samozřejmě náhodou J) Timo Tolkki ve své záviděníhodné plodnosti sem tam někde něco nevypůjčil. K těm kladům by toho bylo víc. Jednak se z předchozích řádků nabízí myšlenka, jestli Stratovarius tak trošku nehrozí sklouznutí do chladné rutiny. Odpovím si (jakožto tehdy oddaný polykač všeho rychlo-výškově-klávesově-melodického) sám. Rozhodně nikoliv. S Kotipeltem u mikrofonu získávají typické speedovky na ještě větší energii a síle, klávesy získávají stále více prostoru, Tolkki, mikrofonu zbavený, má dostatek prostoru předvést, že na kytaru umí vskutku bezvadně a jeho melodická sóla z říše velkého Malmsteena se nehrnou do zbytečných onanií, ale slouží soudržnému výrazu kapely.
Obvyklá strategie Stratovarius, totiž začít těmi největšími peckami, funguje i na „Fourth Dimensions“. Úvodní „Against The Wind“ se silným riffem i koncertní tutovka „Distant Skies“ se skvělým chorálem a sebejistým vrcholkářem Kotipeltem patří mezi speedové poklady a jednoznačné nekompromisní ucholapky. Z podobného těsta jsou vypečené i rozmáchlejší „Twilight Symphony“ či „Lord Of The Wasteland“, trochu utopená mezi malmsteenovskou instrumentálkou „Stratovarius“ a skladbou „030366“, radikálně odlišnou od zbytku alba, postavené na mechanicky strojově chladné a neosobní atmosféře. A zároveň nejslabším místem desky (nebo že by mě k tomuhle tvrzení vedla pouze ta odlišnost?). Svoje výpravné schopnosti Stratovarius přesvědčivě demonstrují v epické „We Hold The Key“, nejdelší to písni desky. Dvě pomalejší věci stojí každá na opačném pólu pocitů. Na jedné straně nebaladická „Nightfall“, zcela se vymykající osvědčeným uplakaným schématům, ale přesto plná života. Na druhé straně „Winter“ s chladnou majestátní atmosférou severských depresí, těžkotonážní, strašně dlouhá a tím pádem i poněkud nudná věc. Taky jediná, kde mi chvílemi nesedí Kotipeltův zpěv. A díky klávesovému motivu se mi do toho pletou i Queen s jejich pokračující show. Velkou kupu práce předvedl i mistr zvukař ve spolupráci s Jari Kainulainenem, jehož výrazná basa je jednou z ozdob alba.
Kombinace skvělé kytarové práce, silných kláves a bicích s maximálně využitým výborným zpěvem vytvořila osobitý styl a výsledkem je deska, která, až na drobné výhrady nemá zásadní slabou stránku. Přesto se „Fourth Dimension“ stalo labutí písní pro zakladatele kapely bicmena Tuomo Lassilu i jeho věrného souputníka Anttiho Ikonena, kteří po skončení turné k desce už zřejmě nedokázali směřování kapely přenést přes srdce. Ale vzhledem k tomu, že oba Timové spolu s Jarim měli kurs jasně vytyčený, zbývalo jen najít vhodné spoluhráče a definitivně vyrazit k vrcholu.
|
