„The field is lost, everything is lost...“
Navzdory prvním slovům dnes už legendárního intra „War of Wrath“ Blind Guardian v době vydání tohoto alba rozhodně v ničem neztráceli a na melodicko-metalovém bitevním poli jim „Nightfall in Middle-Earth“ naopak vydobyla další slavné vítězství. I když to rozhodně nebylo předem dané – kapela si ukousla opravdu velké sousto, když se rozhodla vytvořit koncepční album založené na Tolkienově Silmarillionu – vždyť už jen číst tuhle knihu není žádná legrace.
Desce tak tentokrát předcházelo dlouhé rozmýšlení a pečlivá příprava. A také několik změn – tou hlavní bylo, že Hansi se v rámci zdokonalení svého hlasového projevu definitivně vzdal hraní na basu a kapelu tak doplnil basák Oliver Holzwarth. Navíc Hansimu v diáři přibyly hodiny zpěvu. A ne, že by nebyly následně poznat. Svůj vokál na „Nightfall...“ dotáhl k naprosté dokonalosti a když se zaposlouchám do pestrosti poloh a barev, které ze sebe dokáže vyloudit, musím tleskat ve stoje. Jen si poslechněte třeba skladbu „The Eldar“, kde je jeho vokál doprovázen pouze na klavír. Tohle už není zpěv, tohle je čarování – a já tedy okouzlená jsem.
Pojďme k samotnému albu, které v době svého vydání hodně lidí překvapilo. Už jen to, že obsahuje celých 22 skladeb, postavených tak, že téměř každá „plnohodnotná“ má vlastní intro. Díky tomu má deska v rámci dosavadní diskografie kapely hned několik nej – je nejpropracovanější, nejdelší a nejbombastičtější. Z toho ovšem vyplývá i to, že je zároveň při nepozorném poslechu nepřístupná a těžko stravitelná. Jako každé koncepční dílo je totiž (už z principu) nutné brát ji jako celek a nezavrhovat jednotlivé mezihry jako zbytečné rušení mezi delšími skladbami. Teprve pak odkryjeme celé bohatství.
To ovšem neznamená, že by jednotlivé skladby nemluvily samy za sebe. Jako třeba hned po intru následující „Into the Storm“, či především tři megahity – „Nightfall“, „Mirror, Mirror“ a „Time Stands Still (At the Iron Hill)“, což jsou v rámci mého osobního žebříčku tři vůbec nejlepší skladby v celé historii kapely. A o všech třech se dá shodně říct, že základem úspěchu jsou refrény, které najdete ve slovníku pod heslem „majestátní“. U mě neproběhne jediný poslech bez toho, aby mi při Hansiho táhlém „Niiiiiightfaaaaall...“ nešel mráz po zádech. Za zmínku ale určitě stojí i spoustu dalších skladeb, které žijí trochu ve stínu výše zmíněných, ačkoli jsou povětšinou zářivými kousky. Do téhle kategorie patří například „The Curse of Fëanor“, „Blood Tears“, úderná rychlovka „When Sorrow Sang“ či zasněná „Noldor (Dead Winter Reigns)“ (pozn.: Prsty na klávesnici automaticky píší „Dead Winter Dead“, což mi nenápadně připomíná, že hodně prvků a postupů hodnocené desky jako by vypadlo přímo ze zlatého fondu Savatage).
Pro mnoho fanoušků „Nightfall in Middle-Earth“ uzavřelo nejlepší éru kapely. I když já to rozhodně nevidím tak, že by kvalita následujících desek nějak výrazně upadala, i z mého pohledu je trojice Somewhere, Imaginations a Nightfall absolutním vrcholem tvorby (dosavadní, protože člověk přece nikdy neví). Nemám nejmenší důvod u tohoto povedeného experimentu nevytáhnout opět to úplně nevyšší hodnocení.
|
