Ej, vy chrabří lesané! Jak jsem se těšil na návštěvu vašich zelených hvozdů a na další setkání s vámi. Jak praví moudrá kniha a řeči rady starších, třetí krok, který jste právě učinili, je tím rozhodujícím pro vaše další setrvání na výsluní. Tedy za předpokladu, že do vašich borů, šumů a hájů slunce dohlédne. A já s nadšením řičím do celého světa, že ten krok je přímo sedmimílový! A proč? No, přece proto, že jste stále stejní. Čili nejlepší. Stále ta pivně uhalekaná nekompromisní parta, bezhlavě útočící na ty nejnižší pudy člověčí, která spolehlivě rozkřepčí i ty největší zarputilé odpůrce tělesného šejkrování. Stále ta parta, které čumí z válenek (či v čem se dá ve finských lesích pobíhat) sláma – ve vašem případě spíš jehličí – a jejíž popěvky jsou ve své podstatě leckdy až naprosto primitivní a přitom tak spontánní, nabité energií a živočišnou radostí. Stále ta parta, která jednou rukou drhne svoje hutné riffy a tou druhou se přehrabuje v kořenech finských národních tradic. Kurňa, to je folklór!
A to jsem si říkal, že se nenechám unést a nové album finských Korpiklaani (lesní klan) v klidu vydýchám. Jenže, sakra, to se nedá. Už na svých minulých počinech mě tihle chasníci přivedli do varu. V živých barvách si člověk při jejich skladbách představí severskou lidovou veselici, kde pivo teče proudem, všichni mají mastné huby od ucha až po lopatky, ze všech světových stran se line vůně pečeného masa, holkám se blýskají oči a dělají drahoty už jen proto, že mezi větvemi stromů ještě probleskuje poslední zbytek světla, nikdo neřeší, jestli zrovna popíjí se sousedem, trpaslíkem, skřítkem, hejkalem a nebo jinou lesní havětí a na zítřejší kocovinu nemyslí už ani šéf lesní záchytné stanice. A do všeobecného mumraje a veselí smečka dřevorubců řeže, mlátí a píská do všeho, co jí přijde pod ruku. Seberte jim instrumenty a věřím tomu, že svojí energii dokážou demonstrovat pomocí větví, listí, jehličí, mechu a dalších lesních vymožeností. A zase z toho vyleze hravá, drsně laskavá a upřímná zpověď s úžasným nábojem.
Úvodní „Happy Little Boozer“ je dech beroucí smršť a jedinečně vysmátý odkaz na album minulé, především na chlastací hymnu „Beer, Beer“. Pivo teče proudem i při velebení kovářského hrdiny v následující „Väkirauta“, kde se už naplno rozezní to, co dělá Korpiklaani tak jedinečnou bandou. Dokonalý mix dvou na první pohled nesourodých kultur, míchanice lidových tradic a metalu, důmyslné spojení zvuku harmoniky, houslí, flétny, dudů, řádně nabroušených kytar, melodického řevu, důrazných bicích a kdo ví, čeho ještě. Příslušníci lesního klanu jsou nesmírně hrdí na svůj původ a tak na albu zazní i hrdelní, drsná finština, a to je ten poslední důrazný střep do naprosté dokonalosti.
Asi nemá cenu se dál rozplývat nad úrovní tohohle alba. Korpiklaani si mě omotali kolem prstu, a před tím, než si zabalím bágl a vyrazím do lesa, zavelebím už jen o atmosférické, temné „Tuli Kokko“, kde za orlího křiku fiňáci jásají nad svou nespoutaností a svobodou,
o nejchytlavější skladbě „Under The Sun“, a o nadšení ze života v podobě důrazné „Korpiklaani“. Jenže tenhle výčet není příliš fér k ostatním skladbám. Od začátku do konce se jedná o nekompromisní palbu, jejíž hodně vysoko položená laťka neklesá, ač si v průběhu alba kolikrát říkáte, že v každé následující skladbě už lesanům musí dojít dech. Nedošel. A proto jsou Korpiklaani pro mě jednoznačně naprostou folkmetalovou jedničkou. Takže žádnej hajnej, ale Korpiklaani je lesa pán!
|
V poslední době se o finské metalové scéně hovoří zejména v souvislosti se speed metalovými kapelami nebo s tzv. gotickým metalem. Zatímco speedové bandy se začínají motat v začarovaném kruhu a navzájem se kopírují, tak naopak seskupení těžící ze slávy HIM se sice snaží vyvíjet, ale většinou to dopadá tak, že se poslušně zařadí do mainstreamu a popových vod, což Vile Vallo a spol. na posledním albu myslím předvedl dokonale. Asi ani onen dnes tak populární termín "gotický metal" nebude až tak namístě. Nebojím se říci, že tohle nemá s čímkoli gotickým nic společného, ale to nechám na ostatních. Jenže Finsko a vůbec severské země nejsou domovem jen věčných melancholiků a romantiků, ale také statečných bojovníků, jimž v žilách proudí vikingská krev. KORPIKLAANI ve svojí hudbě mixují tradiční finské pojetí polky a rychlé, tvrdé kytarové riffy. Každý si pod pojmem folk metal vybaví asi trochu něco jiného. Ať už vezmeme IN EXTREMO, SUBWAY TO SALLY nebo třeba SKYCLAD, tedy kapely, které hudební kritici házejí většinou do stejné škatulky, jsou při jejich poslechu patrné určité rozdíly. Ten nejmarkantnější, tedy když pominu geografickou polohu, je cit pro používání jednotlivých folklorních motivů. KORPIKLAANI si v tomto ohledu počínají s naprostou lehkostí. Vše vyznívá naprosto nenuceně a opravdově. Nesnaží se za každou cenu přijít s něčím novým, ale na každé další desce pilují svůj styl. A je to opravdu vidět. Na "Tales Along This Road" jsem se hodně těšil a musím říct, že žádné zklamání se naštěstí nekoná. Už první věc nazvaná "Happy Little Boozer" dává najevo, co nás při poslechu čeká. Krátké intro s houslemi a a pak jen tříminutová jízda s perfektním refrénem. První a vlastně jediné zpomalení přijde ve čtvrté skladbě "Tuli Kokko". Není to žádná srcervoucí balada, ale oproti ostatním devíti kouskům se nese v nejmírnějším tempu. Dále už se žádného překvapení nedočkáme a pokud vás KORPIKLAANI napoprvé chytnou, tak nečekejte, že jen tak pustí. 
