John Sykes nenechal na Whitesnake nit suchou. V tisku komentoval Coverdaleovy diktátorské praktiky, hádal se o každý kousek kreditu z alba, které šplhalo na vrchol americké hitparády a dosahovalo multiplatinových prodejů, a neustále poukazoval na to, že bez jeho práce by nikdy deska “Whitesnake” nevznikla. Nepozdávala se mu ani kapela, která vyrazila na turné, kde kromě Coverdalea nebyl nikdo ze čtveřice, která album z roku 1987 nahrála. Kontinuita sice byla zachována prostřednictvím Adriana Vandenberga a Dona Aireyho, ti však desku nahrávali spíše v pozici hostů či námezdních muzikantů. “Vždyť se podívej, jak to naživo zní. Ti dva kluci tomu neumí dát pořádnou šťávu,” tvrdil tehdy Sykes na účet Vandenberga a nově příchozího Viviana Campbella. Ať tak či tak, jedno je jisté. Koncertní tažení Whitesnake Amerikou (částečně i ve společnosti Mötley Crüe na jejich zhýralém turné “Girls Girls Girls”) se stalo obrovskou událostí let 1987 a 1988.
Coverdale byl s tehdejší sestavou spokojený. Především v osobě Vandenberga našel spřízněnou duši a byl to právě tento holandský kytarista, který měl v kompozičním procesu pro další desku nahradit Sykese. Dokonce se uvažovalo, že Vandenberg převezme všechny kytarové práce, protože Vivian Campbell se s kapelou kvůli rozporům osobním i uměleckým (jak bylo řečeno) rozloučil. Ovšem tehdy došlo k události, která z Holanďana udělala největšího smolaře v dějinách Whitesnake. Když kapela končila megaúspěšné turné k bezejmenné desce a měla se chystat do studia, Vandenberg si zlomil zápěstí. Už podruhé, tentokrát navíc na samém vrcholu, mohl jen sledovat, jak vzníká další deska kapely opět bez jeho hry. Sám se sice účastnil natáčení, byl psaný v bookletu alba, ale faktem zůstává, že na album “Slip Of The Tongue” nenahrál ani notu. Nastalou situaci bylo třeba řešit. Firma přišla se skutečně výborným nápadem, když k Whitesnake připojila kytarového ekvilibristu a inovátora Stevea Vaie, který právě opouštěl sestavu doprovodné kapely bývalého zpěváka Van Halen Davida Lee Rotha. Vai se pustil do nahrávání a vše začínalo jít velmi snadno.
I díky jeho hře je “Slip Of The Tongue” výborná deska, která má však dvě slabiny. Na leckterých místech až okatě chce zopakovat úspěch minulého počinu (například titulní věc je místy docela slušná vykrádačka “Still Of The Night”) a v závěrečné části se na ní Coverdale skoro až zbytečně začíná vracet k bluesrockovým kořenům Whitesnake. Proto také tato kolekce zní trochu roztříštěně, přestože se znovu jedná o mistrovský kousek napěchovaný hity. Album startuje titulní “Slip Of The Tongue”, která je i přes výše zmíněnou výtku velmi silnou skladbou, stavící na hřmotném refrénu a úderných kytarách. I “Cheap An` Nasty” zní, jako kdyby vypadla z minulé desky a připomene přidrzlou “Bad Boys”. Naštěstí je tu ale Vai se svým netypickým sólem, které mění náladu skladby, čímž mizí i duch “Bad Boys”. To nejlepší ale posluchače čeká v samém srdci desky.
Parádní jízdu startuje stará známá “Fool For Your Loving” (z alba “Ready An` Willing”), která je, stejně jako před dvěma lety “Here I Go Again” a “Crying In The Rain”, předělána do současnější podoby a je upravená pro vkus tehdejšího amerického publika. A stejně jako obě zmíněné skladby, sluší i “Fool For Your Loving” nový kabátek o poznání více. Skvělé popmetalové hity “Now You`re Gone” a “The Deeper Of Love”, předurčené ke stadionové prezentaci, jsou pravděpodobně těmi nejlepšími položkami na albu a představují nejzářivější tvář kapely. Whitesnake mezi tyto dvě skladby vklínili rozjetou párty rockovou “Kittens Got Claws” a svižnou “Wings Of The Storm”, jež je znovu velkou chvilkou Stevea Vaie. Strhující jízdu napříč albem završuje “Judgement Day”. Temná, těžká kompozice s výraznými, avšak na poměry tehdejších Whitesnake až netradičně ponurými klávesami, pomalu vykračuje vpřed na dramatických kytarových riffech, Coverdaleův hlas stoupá do výšin, podporován nečekaným hostem Glennem Hughesem, který na konci osmdesátých let chytal druhý dech a pomalu se zbavoval sebezničujících návyků z dob Deep Purple.
Finále “Slip Of The Tongue” je tím místem, kde se dostavují rozpaky. Po předchozích zářivých kompozicích či mrazivé “Judgement Day” přichází velice průměrná “Slow Poke Music”, která znamená zmiňovaný návrat ke kořenům, ovšem ne v takové formě, v jaké by si fanoušek představoval. Podobným směrem se ubírá také závěrečná balada “Sailing Ships”, kde sice dominuje Coverdaleův skvělý vokální projev, ale skladba samotná má spíše nostalgickou náladu, jež moc nekoresponduje se zbytkem desky. Jako kdyby předznamenávala konec rozjetých a jiskrných osmdesátých let a symbolizovala věci budoucí. Ať ty, které se staly ve Whitesnake nebo na celé rockové scéně. I když “Sailing Ships” není taková slabina jako “Slow Poke Music”, i ona je důvodem, proč je finální hodnocení nižší než u předchozích dvou alb.
Samotná “Slip Of The Tongue” znamenala konec nejslavnějších dnů kapely. Po následujícím úspěšném turné, které už odmítl odjet klávesista Don Airey (nahradil jej jistý Rick Seratte), ale do sestavy znovu naskočil vyléčený Adrian Vandenberg, se rozhodl David Coverdale fungování Whitesnake ukončit. Na jak dlouho v té době neuvedl. Vrátily se mu znovu problémy s hlasivkami, prožíval bouřlivý rozvod s Tawny Kittaen (modelkou, známou z jeho klipů) a pak se objevila nabídka, kterou prostě nemohl odmítnout… Jako na své největší vzory vždy poukazoval na Led Zeppelin, přičemž mu kritiky bylo vyčítáno, že se stále více na pódiu situuje do role Roberta Planta a teď dostal šanci popasovat se s Plantem takřka tváří v tvář. Měl totiž spolupracovat na jednom albu s bývalým kytaristou Led Zeppelin Jimmym Pagem, Plantovým druhým hudebním rozměrem...
|
