Ach ti draci… Vzpomínám na situaci, jak zhruba někdy v období, kdy vyšlo výborné album „Dragonslayer“, si při probírání nové várky v půjčovně cédéček kamarád nešťastně posteskl, kdo že se v těch dragonech, poletujících na metalových albech, má vlastně ještě vyznat. Oblíbené téma spolehlivě zafungovalo i na prvotině švédských Dream Evil, i když díky kvalitě svých skladeb ho k tomu, aby zaujali širokou fanouškovskou rodinu, primárně nepotřebovali. Jejich výhodou totiž byla jasná vize, láska k heavy metalu, silná sestava a zkušenost.
Za vznikem kapely stál kytarista Fredrik Nördström, který při provozování svého studia Fredman a produkční práci na albech Arch Enemy, Dark Tranquility, Dimmu Borgir, Hammerfall, či In Flames nosil v hlavě myšlenku rozjet vlastní hudební podnik. Poté, co se při své prázdninové cestě po Řecku potkal s kytaristou Gusem G. (Mystic Prophecy, Firewind), se začal na svět klubat základ Dream Evil. Poté, co Gus G. Fredrika nepřesvědčil o tom, že by se měl zpěvu ujmout sám, dioplnil tuhle famózní kytarovou dvojici zpěvák Niklas Isfeldt, kterého Fredrik vylovil ze skladiště paměti díky předchozí spolupráci s Hammerfall na jejich debutu (pikantní je, že Niklas se údajně z počátku bránil tomu podepsat vydavatelskou smlouvu a koncertovat s Dream Evil). Největší eso ulovili Dream Evil v podobě světoběžníka u bicích Snowyho Showa a kvinteto doplnil basák Peter Stalfors. Od vydání debutu v tomhle složení Dream Evil vydrželi sice jen tři roky, s ohledem na věhlas, spojený se jmény Snowyho Showa i Guse G., se dalo trochu předpokládat, že tahle sestava nevydrží na věky. Zzároveň se jednalo o nejplodnější (a vlastně i nejúspěšnější) období kapely, ve kterém vznikla tři alba, z nichž dvě si zaslouží místo v metalové síni slávy.
Jedním z nich byl právě debut „Dragonslayer“. Dream Evil se na něm představili jako plně vyzrálá kapela se schopností našlapat desku spoustou výborných skladeb. Silnější první a víc heavíkovější polovina, lyricky propojená tématem rytířů a draků, nabídne velice vzdušnou a heroičnem provoněnou muziku. V jednom z rozhovorů tuto část desky Fredrik charakterizoval jako malý zhudebněný film, plný nezbytných metalových klišé, s čímž lze naprosto souhlasit a jedním dechem k tomu dodat, že právě tohle je parketa, která Dream Evil dokonale sedí.
Od majestátně zpěvné „Chasing The Drago“ s parádními sbory a silným kytarovým sólem, velmi šťavnatým klávesovým ochucením, vzrušující atmosférou a příjemně ostrým, ale přitom velmi nenuceným a civilním Isfeldtovým zpěvem, přes poetický úvod v „In Flames You Burn“, který se vzedme do velice akční a přímočaře našlápnuté jízdy, přes siláckou „Save Us“ s krásně klišovitým sloganem „You got to fight, Kill Em All!“ , melodickou „Kingdom Of The Damned“ a nažhavenou riffovou sypačku „The Prophecy“ album vyletí k jasném vrcholu v krásně bobtnajícím hrdinském eposu „The Chosen One“. Tto košatění z posmutnělého vybrnkávání do podmanivého patetického nápěvu je ohromující! Sílu Dream Evil neztratí ani v romantické piánovce „Losing You“, od „The 7th Day“ se do jejich výrazu přidá trocha syrovosti a neohebnosti, aby do nejvýraznějšího kousku druhé poloviny alba „H.M.J.“ stříkli slušnou dávku rock´n rollu, i přes to, že ve sloganu kapela vzývá heavymetalového Ježíše.
Úžasně silný debut. A že v Dream Evil panoval tvůrčí přetlak, se dalo usuzovat z toho, že mezi vydáním „Dragonslayer“ a následné „Evilized“ uběhlo pouhých šest měsíců…
|
