Znáte to, práce kvapná… Ne, že by v případě druhého alba Dream Evil s hrozivým názvem „Evilized“ byla málo platná. Nebýt očekávání po silném debutu, možná by ta rozpačitost nebyla až tak veliká, ale faktem zůstává, že půlrok, který uběhl mezi vydáním „Dragonslayer“ (byť tahle deska měla strávit v době hledání vydavatele skoro rok v šuplíku) a „Evilized“ prostě k stoprocentnímu dopečení skladeb nestačil. Obzvlášť, když všechny písně údajně vznikly až po natočení debutu, kapelu tlačilo blížící se turné s Hammerfall i další osobní závazky, a ten tlak se prostě a jednoduše na albu projevil. Zejména v tom, že se z řady písní vytratila předchozí lehkost a šmrnc. Řemeslně všechno bylo samozřejmě v pořádku, muzikantsky též, jen v porovnání s předchozím poměrně pestrým albem (byť téměř z jednoho kusu těsta) jako by Dream Evil měli dvě tři šablony, ve kterých se zamotali, a navíc jim ve finále podrazilo nohy to, z čeho na prvním albu (a vlastně i na další desce) udělali obrovskou přednost – využitím tradičních heavy metalových klišé tentokrát trochu drhlo a v jednom případě s ní chlapci dokonce šlápli trochu vedle.
Už úvodní trojice skladeb naznačí, že se něco málo změnilo – kromě toho, že Dream Evil se zaměřili na serióznější textovou tématiku (zlé sny a noční můry), dostavil se pocit, že písně jsou o něco méně ohebnější a stavějící spíš na síle, než na dobrých nápadech. Tenhle dojem ještě není tak intenzivní, problém je však v tom, že začátek alba příliš snadno splyne do jedné náladové roviny, takže při lehce snížené pozornosti se může stát, že se vám úvod slije do jedné dlouhé skladby. Dejte si je každou z úvodní trojice zvlášť a může se snadno stát, že refrény „Break The Chains“, či „Fight You `till The End“ vám bez námahy vlezou do hlavy, dejte si je společně s „By My Side“ v jednom zátahu a orientace mezi nimi se krapet zkomplikuje. To, že uvolněnost a civilní výraz kapele (a obzvlášť Niklasu Isfeldtovi) úžasně sluší, deklaruje titulní „Evilized“, jejíž atmosféra příjemně houstne a dokazuje, že Dream Evil se své přiostřené vzletnosti přece jen nevzdali. Podobně zafunguje i dramaticky našlápnutá „Invisible“, do které ideálně pasuje jedovatý šepot, či melodická lahůdka „Children Of The Night“, která k efektivně využité klišovitosti po vzoru debutového alba má velice blízko.
A paradoxem je, že právě využití tohoto elementu nakonec přinese největší minelu desky – jen těžko uvěřitelná ramenatost ve skandovačce „Made Of Metal“ docela zatřese s rezultátem, ke kterému zbytek nahrávky jednoznačně směřoval – totiž, že Dream Evil sice udělali o něco slabší desku, na níž některé kousky znějí trochu křečovitě a nenápaditě, ale v podstatě si kapela udržuje velice slušný standard. Takhle se nůžky kvalitativní rozkolísanosti otevřely přece jen o chlup víc, než bylo zdrávo, byť s ohledem na kvality „Dragonslayer“ se o nějaký zásadní propadák nejedná.
Poměrně hektický život v Dream Evil na obrátkách neztratil. Těch šestnáct měsíců, které zbývaly do vydání nejzábavnějšího díla v životě kapely, si pánové zpestřili vydáním poměrně nevýrazného kraťasu „Children Of The Night“ a pak už zamířili znovu k výšinám.
|
