Natočit první sólovku ve dvaasedmdesáti letech, po životě v nejskandálnější kapele světa a zkoušený tolika nemocemi, to chce už pořádný kus odvahy. Mick Mars o sobě tvrdí, že nikdy žádný srab nebyl, a to je důvod, proč přežil letité ústrky tří kreténských spoluhráčů z Mötley Crüe, kteří se mu za čtyřicet let práce odvděčili vyhazovem. Ovšem co mohl od Sixxe, Neila a Leeho čekat jiného, když se jej chtěli zbavit v době největší slávy jen proto, že s nimi nechodil chlastat do Rainbow, Cathousu nebo Whisky a holky na něj zrovna dvakrát nikdy neletěly. Jenže Mick Mars byl nejnormálnější člen Mötley Crüe a minimálně v začátcích také nejlepší muzikant (pak už se jeho umu vyrovnal bubeník Tommy Lee), jenže to už dneska neplatí. Mötley Crüe s Johnem 5 obrážejí světové stadiony s nostalgickým programem a věchýtek Mars přichází s novou deskou. Konečně, po letech odkládání a výmluv.
O Mickově sólovce se toho namluvilo hodně a Mars se o ní zmiňuje už od devadesátých let, kdy měl v Mötley Crüe znovu namále, protože v době „Generation Swine“ pro obrovská ega Nikkiho Sixxe a Tommyho Lee představoval zpátečníka, který hraje jen na kytaru a je pouze Mickem Marsem a ne Trentem Reznorem. Tehdy poprvé nasraný Mick řekl, že udělá sólovku. Že vyjde až po více než čtvrt století, o tom pomlčel. Na konci devadesátých let to zajímalo málokoho. Až když příběh Mötley Crüe nabral knižní a posléze i filmovou podobu, začaly se dít věci. I dřívější škarohlídi uznali, že kapela je velká legenda, zcela rovna Iron Maiden, Judas Priest či Aerosmith, a Mick konečně dosáhl bezvýhradně uznávaného statusu, i když se ze svého místa poroučel. Jaký důvod v tom hrálo jeho zdraví (páteř mu léta deformuje křivice a klouby vinou Bechtěrevovy nemoci jsou stále méně pohyblivé je dnes už vedlejší.
O sólové prvotině se mluvilo před lety jako o bluesové desce. Aby ne, Mick tento styl preferoval vždy, i ve zmetalizovaných Mötley Crüe do hudby vpašovával bluesové vlivy. Mluvilo se také o tom, že desku tvoří ve společnosti Johna Corabiho, někdejšího záskoku Vince Neila u Mötley Crüe, jejichž tři roky trvající společná dráha skoro zničila kariéru všem zúčastněným. Jenže Corabi z Marsova tvůrčího procesu vypadl a album „The Other Side Of Mars“ není bluesová deska, alespoň z valné většiny ne. Nezní ani jako Mötley Crüe, ale jako skutečný start nové kariéry kytaristy, který na svůj věk předkládá až nečekaně moderní materiál. Na to byl zvyklý celý život, protože Mötley Crüe byli vždy jedna z mála velkých kapel, která šla s dobou a žádná z jejich desek není kopií té předchozí. Sestava, která desku nahrála, je trochu nečekaná, za bicími sedí bubeník z Korn Ray Luzier, klávesy má na starosti člen Winger Paul Taylor a o zpěv se postaral někdejší člen kapely Stevena Adlera (ex-Guns N`Roses) Jacob Bunton a jakýsi Marsův známý, snad instalatér či zámečník Broin Gamboa.
Důležitá na „The Other Side Of Mars“ je skutečnost, že album má tendenci růst. Nejprve přivodí mírný šok, úvodní dvě věci „Loyal To The Lie“ a „Broken On The Inside“ mohou odkazovat až k albu „Generation Swine“ (zejména druhá jmenovaná), což je věc, kterou od Marse, jednoho ze symbolů Sunset Stripu osmdesátých let, slyšet nechcete. „Loyal To The Lie“ na milost vezmete, ačkoliv se nestane nejlepší věcí z desky, „Broken To The Inside“ asi navždy zůstane nepochopená a zbytečná. Naštěstí je tady řada jiných věcí, které dokáží pořádně spravit chuť - Mick nasadí hitovku jako víno „Alone“, v níž je stejně jako v baladické „Memories“ slyšet silný vliv Paula Taylora, díky kterému si vzpomenete zejména na jeho práci na prvních dvou albech Winger, včetně slavné balady „Miles Away“.
Velice dobře udělanou skladbou se Mick a jeho parťáci prezentují v „Right Side Of Wrong“, v níž velký kus práce odvede silný a zapamatovatelný refrén, což chybí v „Ready To Roll“, která grázlovskou atmosférou připomene staré časy Mötley Crüe, ale starým skladbám se vyrovnat nedokáže. Lépe je na tom valivá „Undone“, v níž se mikrofonu zhostil Gamboa a odvedl lepší práci než ve slušné „Killing Breed“. Bunton exceluje v „Ain`t Going Back“, která představuje takřka dokonalou polohu mezi modernou a klasickou tváří rockové hudby, opět včetně velmi silného refrénu. Finále patří Mickovi a instrumentálce „L.A. Noir“, což je ukázka toho, proč kytarista dosáhl takového věhlasu. A na poslední chvíli se v ní probudila dávná Marsova láska k blues, po celou dobu alba skrývaná, exploduje prostřednictvím sól do plné šíře a dává desce až nečekaný, ovšem o to zásadnější rozměr.
Mick překvapil, ovšem nezklamal. Konečně mohl tvořit bez ústrků bývalých kolegů, svobodně a volně. Konečně dostal prostor ukázat, co v něm je a že není jen interpretem „Girls Girls Girls“ nebo „Home Sweet Home“. Snad ještě dostane čas sólovou kariéru trochu více rozvinout, protože se můžeme dočkat zajímavých věcí. Jen už se nesmí nic odkládat…
|
