Snadno by se dalo říct, že Bruce Dickinson žil v posledních letech pouze z podstaty a přitom by to bylo vůči čipernému Britovi krajně nespravedlivé. Když ohlédneme od toho, že se musel poprat s rakovinou, z čehož vyšel jako vítěz, je pravdou, že poslední alba Iron Maiden jsou tvořena už spíše ze setrvačnosti a pod pevnou rukou kapelníka Stevea Harrise se zakazují jakékoliv nové postupy, takže se z kdysi energické a nápady sršící kapely stal líný moloch. Může udivovat svou velikostí, ale kdejaký mladý dravec mu je schopen zasadit silnou ránu. Jestliže poslední album „Senjutsu“ potěšilo zejména nekritické fanoušky a novinka se nijak zvlášť urputně nevyhlíží, vplul do této situace Dickinson trochu nečekaně jako sólový umělec. I proto, že poslední sólovou desku vydal před devatenácti lety a od té doby se tvářil, jako kdyby žádná sólová kariéra nikdy nebyla.
Přitom má na co navazovat, ačkoliv předposlední album „Tyranny Of Souls“ zůstalo trochu ve stínu comebacku s Železnou pannou. To, co Dickinson vytvořil v devadesátých letech, je aktuální a živé. Ať už je to skvělá „Balls To Picasso“, na níž se zpěvák pokusil uniknout ze světa Iron Maiden, či neméně dobrá „Accident Of Birth“, kde se k němu vrátil. Může to být temná „Chemical Wedding“, či grungem a alternativním rockem načichlá „Skunkworks“, vždycky byla úroveň vysoká. Uvažovat, že by to tentokrát bylo jinak, by bylo hodně pošetilé. Obnovení sólové kariéry přichází v nejvhodnější možnou dobu, protože Dickinson (společně s kytaristou Adrianem Smithem) byl vždycky nejméně konzervativním členem Iron Maiden a v době ohlášení nové sólovky byla velká šance, že jeho vlastní tvorba může rozčeřit stojaté vody Železné panny.
Když pomineme dávný Dickinsonův odchod z lůna domovské kapely, nastává situace podobná té před třiceti lety. Iron Maiden měli na kontě album „Fear Of The Dark“, které se po bujarých osmdesátých letech neslo (spolu s předchozí „No Prayer For The Dying“) v duchu konzervatismu. A pak Bruce vytáhl z klobouku dílo „Balls To Picasso“, které jej zavedlo do úplně jiných míst. Příměr k „The Mandrake Project“ proto není náhodný, jelikož po pocitové stránce dochází k něčemu podobného jako tenkrát. Nedá se to přímo vztáhnout na poslední album „Senjutsu“, protože koncept „The Mandrake Project“ pochází z dob alba „The Book Of Souls“, ale na situaci u Iron Maiden celkově. Jestliže na „Senjutsu“ Dickinson působil unaveným a rutinním dojmem, zde se bičuje k nejlepšímu výkonu, jaký mu věk a zdravotní stav dovolí. Jako kdyby byl politý živou vodu, září jako diamant, dere se do výšek jako ve zlatých osmdesátých, protože ví, že předkládá desku, jakou už s Iron Maiden nevytvoří a jaká je odrazem jeho široké umělecké duše. Možná proto je „The Mandrake Project“ skvělým dílem.
Je jistě příjemné podívat se na stopáž jednotlivých skladeb a zjistit, že na žádné deseti nebo dvanáctiminutové věci se zde nehraje. Skutečnost, že je většina skladeb kolem pěti, šesti minut, je natolik potěšující a proto první, odzívaný, poslech není konečným. Ty opakované se totiž vyplatí, protože s každým dalším začne tahle nahrávka růst do krásy a ukazuje se její velká pestrost a variabilita. V tomto ohledu je zde další spojnice s „Balls To Picasso“, protože pokud bychom pocitově měli „The Mandrake Project“ porovnat s nějakým Dickinsonovým albem z minula, bude to právě tohle dílo z roku 1994. Nejedná se však o pokračování či nedejbože kopírku, ale těch bodů, které obě díla spojují, je zde docela dost. Tím největším rozdílem mezi oběma je samozřejmě zvuk, kdy hardrockový sound „Balls To Picasso“ zde nahrazuje hutný metalový zvuk a legrácky typu „Shoot All The Clowns“ či „Sacred Cowboy“, spíše temná témata.
Jestliže singly „Afterglow Of Ragnarok“ a „Rain On The Graves“ působily trochu nevýrazným, nepřístupným a zbytečně temným dojmem, který hrozil zakrytím typických melodií, v rámci celku fungují náramně. „Afterglow Of Ragnarok“ rozzáří skvělý refrén, v němž Dickisnon zase vynalezl takovou melodii, která se silně zakousne do uší, „Rain On The Graves“ nabídne výlet skoro až moderně metalovým směrem, který naštěstí není pro album tím hlavním. Mezi obě skladby se vklínila energická hardrockovka „Many Doors To Hell“, která je poctou Bruceovým oblíbencům v čele s Deep Purple. Ti rezonují i z „Resurrection Men“, která staví na mexických motivech, avšak její základ je pevně hard rockový a zejména v „Fingers In The Wounds“, může v uvolněných pasážích Dickinsonův hlas připomenout barvu Iana Gillana.
Světu Iron Maiden se nejvíce blíží „Eternity Has Failed“ (aby také ne, když původní nápad byl určen pro album „The Book Of Souls“), ale naštěstí má Dickinson tolik rozumu, že skladbu v epické rozmáchlosti nepustí přes sedm minut. S „Mistress Of Mercy“ zpěvák přeřadí na vyšší rychlostní tón a kytarista Roy Z zahustí riffy, ovšem ani to skladbě příliš nepomůže, protože je nejslabší položkou desky. Výbornými melodiemi potěší „Face In The Mirror“, která se svým pojetím může blížit i dávné geniální baladě „Change Of Heart“ a je přípravou na velké finále. To se rozjíždí pozvolna v „Shadows Of The Gods“, tvářící se jako hloubavá balada, v níž první polovina skladby je postavena zejména na Bruceově vokálu, aby s postupující stopáží dorazila bouře, přelévající se do majestátní „Sonata (Immortal Beloved)“, což je gradující epické, bezmála desetiminutové finále, rozmáchlostí znovu připomínající Iron Maiden, přesto žijící vlastním životem. V této skladbě vrcholí příběh desky, který vypráví o probouzení mrtvých k životu, na němž Dickinson demonstruje i boj s rakovinou, jenž spadá do doby, kdy základy desky vznikaly.
Je to možná kacířské tvrzení, ale Dickinson je dnes silnější jako sólový umělec než jako člen Iron Maiden. Deska je toho tak pádným důkazem, takže volání po jejím pokračování bude silné. A skutečností je, že „The Mandrake Project“ je nejsilnější nahrávkou, pod jakou se Bruce podepsal od dob památného comebacku „Brave New World“.
|
