„Jen jsem se tak coural po studiu a přerostlo to v kapelu,“ popisoval Peter Tägtgren vznik Pain. Slušelo by se toto prohlášení aktualizovat a z kapely udělat „kapelu úspěšnou“ (nicméně nevyhnutelně narazíme na fakt, že Tägtgren zrovna moc společníků do party - tak, aby dostál pojmu „kapela“ – nepotřebuje). Co ostatně čekat od tak nápaditého muzikanta, který s Hypocrisy suverénně operuje na death, potažmo melodeathovém území, zaplete se do svérázné spolupráce s předákem Rammstein a zároveň udává tón v elektro-industriálním metalu. Tak dokonalého žolíka, s jakým se Peter vytasil před dvaadvaceti lety v podobě singlu „Shut Your Mouth“ se mu do balíčku karet, z něhož vytváří alba, už možná zamíchat nepovede, a i když trochu podráždí fanoušky nafouknutou orchestrací jako na minulé desce „Coming Home“, jeho desky mají bez výjimku hlavu, patu a přitažlivost.
Novinková a pro Pain zcela typická „I Am“ do téhle charakteristiky spolehlivě zapadne. Možná proto, že na ní Tägtgren z klobouku vytáhl pár vydařených hitovek, možná proto, že po nejdelším čekání (osm let) na nové album v historii Pain jsou příznivci vyhladovělejší, možná proto, že se Pain („možná trochu“) vrací zpátky v čase. Když před čtyřmi lety Pain představili ultrachytlavý singl „Party In My Head“ (nezapomeňte okouknout poťouchlý videoklip), v němž se vazby na „Shut Your Mouth“ nehledají kdovíjak obtížně, dalo se věřit tomu, že se rodí velmi silná kolekce. Ne že by při poslechu celé desky z tohoto člověk hned vystřízlivěl, ale pravdou je, že jeden z nejsilnějších nábojů vystřelil Tägtgren už dlouho před vydáním desky. Studeně pichlavá a agresivně pojatá „Revolution“ nadšení mohla trochu zchladit, rozverně laděná a silně uskákaná „Go With The Flow“ očekávání opět nabudila a singl „Push The Pusher“ s typicky strojovým rytmem, nespornou tanečností a lehkou provokativností dojem z prvního singlu podtrhl.
O tom, že se na albu „I Am“ zadařilo, vypovídá nejlépe fakt, že na singly se Pain ani zdaleka nevyplácali ze skladeb, které se spolehlivě usadí v paměti. Potemnělostí gotického rocku zavoní pulsující „Don´t Wake The Dead“, naléhává titulní skladba i elektronikou a ženský zpěvem probarvená „My Angel“, finální útok na emoce „Fair Game“ dokonale zahustí atmosféru. Pain se vyhnuli hluchým místům (zejména nabroušená tuctovka „The New Norm“), ale v celkovém součtu je „I Am“ hodně vydařené dílo.
Finální rezultát možná trochu zavání sondou do duše masochisty, ale fakt se týká ten devátého počinu v diskografii Pain – takhle intenzivní bolest je velmi přitažlivá a zábavná.
|
