Neúspěch debutové desky Sykese psychicky rozložil. Stáhl se do svého domu v Blackpoolu a na dotazy spoluhráčů, co bude s Blue Murder dál, odpovídal v nejlepším případě pokrčením ramen. Doba nečinnosti se stávala úmornou zejména pro Carmina Appice, který to brzy vzdal a ohlásil odchod z Blue Murder. Nakrátko jej nahradil Anders Johannsson z kapely Yngwieho Malmsteena, ale když flintu do žita hodil i Tony Franklin, vypadalo to, že se nad Blue Murder definitivně zavřela voda. Po intervenci Johna Kalodnera se Sykes přece jen vzchopil a začal vážně tvořit materiál na druhou desku. Ve studiu s ním byl klávesista Nik Green, která hrál na debutu, ovšem tentokrát byl povýšen na právoplatného člena kapely. Místo Franklina přišel ještě neznámý Američan Marco Mendoza a za bicí usedl Tommy O`Steen. Sykes přivedl i Kellyho Keelinga, někdejšího zpěváka a kytaristu kapely Baton Rouge, aby společně začali pracovat na vokálech a mluvilo se dokonce o tom, že by se Keeling mohl postavit na frontmanský post.
K tomu nedošlo. Přestože Keeling nazpíval pro desku doprovodné vokály, kapelu opustil ve chvíli, kdy se připravovalo natáčení klipu ke skladbě „We All Fall Down“. Ta byla vydána jako pilotní singl a ukázala, že za čtyři roky od debutu prošli Blue Murder změnou soundu, který se neorientoval na blues či vlivy Whitesnake či Led Zeppelin, ale byl modernjší, tvořící hard rockový základ pro devadesátá léta. Ta Sykesovi unikala, protože grunge byl na vrcholu, na konci léta 1993 se vyhlížela nová deska Nirvany a Blue Murder stáli na okraji zájmu. Byla to škoda, Sykes a jeho noví spoluhráči měli po ruce materiál, který byl trochu jiný než debut, ale pouze o malý kousek slabší. Sympatické na kapele je, jak nenuceně vklouzla do devadesátých let, bez toho, aby pozbyla původní tvář a nemusela se honit za současnými trendy.
Sykesova studnice nebyla po skladatelské stránce ani zdaleka vyčerpána a z „Nothin` But Trouble“ (jak příznačný název) je znát vyzrálost a uleželost materiálu, ačkoliv větší hit, jako byla na minulém albu „Jelly Roll“ se vydolovat nepodařilo. Kromě úvodní „We All Fall Down“ má k této metě polobalada „Runaway“, kterou zdobí lahůdková Sykesova sóla, a bluesová „Save My Love“, kde si John slyšitelně sahá na hranice vokálních možností a nic si nezadá s velkými vokalisty hard rockové scény, včetně Davida Coverdalea, jehož feeling je ze skladby velmi patrný. Společně s dramatickou sedmiminutovou „I Need An Angel“, která je na „Nothin` But Trouble“ vrcholem epičnosti, ačkoliv těží ze zcela jiných inspirací než podobně rozmáchlá „Valley Of The Kings“ na debutu, jde o jasné vrcholy desky. „I Need An Angel“ zachycuje Sykese v jakési melancholické náladě, která přesně zapadla do kontextu doby, jež se po rozjuchaných osmdesátých letech jevila mírně ospalá.
Mezi zbytkem tvrdších skladeb, z nichž jako povedené můžeme zmínit „Dance“, „I`m On Fire“ (jediná, z níž je slyšet Keelingův zpěv) a „Love Child“, příliš do celkového pojetí nezapadne „Itchycoo Park“, Sykesova oblíbená věc z dětství, pocházející od hvězdné party šedesátých let Small Faces. Rozverná skladba nesedí do vážnějšího konceptu desky a spíše než jako ozvláštnění působí rušivým dojmem. Příliš nenadchne ani následující „Cry For Love“, jež (jako jedna z mála na desce) trpí těžkopádným rukopisem a ve střední části je zbytečně natahovaná. I přes negativa je i „Nothin` But Trouble“ velmi povedená deska, která ukázala, že Blue Murder měli potenciál i po rozpadu klasické sestavy a v časech, jež jim absolutně nepřála, což byl důvod toho, že deska ošklivě propadla. To Sykesovi sebralo poslední síly i chuť pokračovat pod tímto názvem.
Jedinou zemí, kde deska zaznamenala úspěch, bylo Japonsko, kam Sykes se svou partou zamířil na rozsáhlé turné a kde se znovu cítil jako hvězda. V Tokiu v prosinci 1993 kapela natočila výborné živé album „Screaming Blue Murder: Dedicated To Phil Lynott“, jež Sykes věnoval dávno zesnulému příteli a které bylo posledním počinem, jaký pod hlavičkou Blue Murder vyšel. Mimo Japonsko byla kapela konfrontována s grungeovou realitou, vzdala se jí i společnost Geffen, kterou Sykes znovu obvinil z toho, že pro propagaci desky neudělala vůbec nic. Není se co divit, stejně jako jiné vydavatelské kolosy měli i pohlaváři Geffenu zcela jiné priority. Sykes, ač se vzdal hlavičky Blue Murder (mentor kapely John Kalodner zmizel v grungeové revoluci neznámo kam), zatím flintu do žita neházel.
Spolu se sestavou, která natočila druhou desku Blue Murder, se vydal na sólovou dráhu, na níž jej po zbytek devadesátých let věrně doprovázel pouze Mendoza. Ze čtveřice desek, které za tu dobu vydal, je pravděpodobně nejlepší bluesově pojatá „Loveland“, na níž se znovu objevil dávný hit „Please Don`t Leave Me“, vzešlý ze spolupráce s Philem Lynottem, který v mezičase stihli proslavit dánští Pretty Maids. Na konci devadesátých let Sykes obnovil i Thin Lizzy, aby se postavil na post frontmana, ale záležitost za pár let vyprchala, stejně jako jeho sólová kariéra. Oznámení o Sykesově smrti, která pravděpodobně nastala mnohem dříve, než se o ní veřejnost dozvěděla, bylo smutnou tečkou za kdysi zářivou érou jeho tvorby, která byla legendární stejně jako nepochopená.
|
