Přestože se to nečekalo, léčba u Coopera zabrala a na jaře 1978 ohlásil, že je po létech střízlivý. Během pobytu v léčebně se mu rozutekla kapela a dveře k další spolupráci měl zavřené i u Boba Ezrina, který v té době spolupracoval s méně problémovými umělci, Peterem Gabrielem, Nilsem Lofgrenem, The Babys nebo Pink Floyd, s nimiž začal připravovat megalomanský koncept „The Wall“. Ze starých spolupracovníků zůstal Dick Wagner, přestože pomýšlel na sólovou dráhu a měl za sebou pletky se stylově příbuznými Kiss. Zmizel Steve Hunter, Tony Levin, Bob Barritt či Alexander Schwartzberg, které Alice překvapivě nahradil dlouholetými spolupracovníky Eltona Johna, zejména textařem Benem Tauplinem, který se postaral o lyrickou stránku alba, na němž Cooper popisoval zkušenosti z odvykacího zařízení. S tím koresponduje i název „From The Inside“, tedy „Zevnitř“.
Album je koncepčním dílem, v němž Cooper zhmotňuje postavy, s nimiž se potkal v newyorské léčebně a album je založeno na jejich démonech, které v nich vyvolával alkohol. Příběhy jednotlivých lidí se prolínají Cooperovým vyprávěním a vzniká trochu pochmurný koncept, jemuž kontrastuje poněkud uvolněná hudební složka. To nelze mít Cooperovi za zlé, po většinu kariéry (až na posledních dvacet let) sledoval trendy, které se honily scénou a tomu přizpůsoboval - bez ztráty vlastní tváře - hudbu. Na konci sedmdesátých let byla rocková hudba v Americe na úpadku, byla v podstatě odepsaným stylem a pokud některá z kapel uspěla, bylo to proto, že se přizpůsobila novým pořádkům. Nejšťastnější období nezažívali Aerosmith nebo Ted Nugent, věční chameleoni Kiss se chystali na vstup do diskosvěta a otěže přebírali sofistikovanější party Journey a Foreigner, které útočily na mainstreamové publikum. A podobným stylem se chtěl vydat i Cooper.
Po ruce měl Dicka Wagnera, který se dokázal přizpůsobit novým požadavkům a lidé od Eltona Johna moc dobře věděli, jaké háčky lze použít na posluchače středního proudu. Vyvstala otázka, zda takový krok nebyl zradou původních fanoušků, kteří se začali ke zpěvákovi otáčet zády už po „Alice Cooper Goes To Hell“ a „Lace And Whiskey“, jež byly na Cooperovy poměry víceméně krotké záležitosti. V tomto duchu pokračuje i „From The Inside“, jež ještě více otupuje hard rockové ostří a ve velkém koketuje s pop rockem. Dělá to velmi šikovně a využívá silného konceptu, čímž působí sevřeným dojmem a vyrovnává jistou rozpolcenost minulého alba. Nemá jednoznačné vrcholy, ale neobsahuje ani tak mizerné věci jako „King Of The Silver Screen“, což byla věc, za níž kritika Coopera chválila. Plusem jsou až profesorské hudební výkony, angažmá velkého počtu studiových muzikantů zaručilo propracovanost kolekce, která na druhou stranu šla ruku v ruce s potlačením živočišné energie, která dominovala tvorbě Alice Coopera (tehdy ještě kapely) v první polovině sedmdesátých let.
Odraz tvorby Eltona Johna se objeví v úvodní titulce „From The Inside“, což je tanečně laděný pop rock, který nepatří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí, ale posluchače obstojně uvede do děje a zejména díky lahůdkové práci basisty Dee Murraye natáhne ruku směrem k hudebním fajnšmekrům, kteří se dosud na Coopera dívali skrz prsty. Jedna z úliteb starým fanouškům je výborná „Wish I Were In Beverly Hills“, energicky rozpumpovaná rocková věc, která si dělala hitové ambice, ale žádným šlágrem se nestala a dnes je utajeným tipem desky. Zabodovala balada „How You Gonna Se Me Now“, která se zařadila po bok „Only Women Bleed“, „I Never Cry“ a „You And Me“, a na chvíli Cooperovo jméno zase vynesla do hitparád.
Velmi výrazně na posluchače zapůsobí „MIllie And Billie“, která je pojata jako duet Coopera a zpěvačky Marcelly Detroit, spolupracovnice Erica Claptona. Finále skladby, která nepopírá muzikálové cítění, změní lehce hororová atmosféra a naléhavé volání jmen hlavních hrdinů připomene skladbu „Steven“ z „Welcome To My Nightmare“. Staré fanoušky dokáže potěšit energická hard rocková záležitost „Serious“, ale i jemnější „Jackknife Johnny“, v níž Aliceův hlas zní o něco démoničtěji, než ve zbytku desky. „Inmates (We`re All Crazy)“ je velké dramatické finále, které se na alkoholickou problematiku alba snaží nahlížet sarkastickým, snad až nihilistickým stylem, přičemž Cooper moc dobře věděl, že závislostní strašák je stále za rohem.
„Bylo to hudebně jedno z nejlepších alb, jaké jsem kdy udělal,“ řekl o „From The Inside“ Cooper s odstupem třiceti let. I když je jeho tvrzení trochu nadsazené, můžeme jej považovat za pravdivé. Ač album fanoušci nepochopili a nechali jej zcela propadnout, je po hudební i textové stránce cenným kouskem, který skvěle dokresluje Cooperův vývoj jako muzikanta i osobnosti. Výsledek stojí za to, ač je určen zejména milovníkům odlišnějších tváří, než je Cooperova klasická.
|
