I když se bývalá firma MCA snažila vytěžit z úspěchu „Trash“ maximum a vydala podivnou kompilace „Prince Of Darkness“, větší pozornost se na desky „Constrictor“ a „Raise Your Fist And Yell“ upoutat nepodařilo. I při koncertech se Alice tvářil, že nic od „Alice Cooper Goes To Hell“ do „Trash“ neexistovalo a v rozhovorech tvrdil, že se bude soustředit hlavně na novou hudbu. Byl na vrcholu kariéry, svět mu dopřával sluchu a stal se nejen legendou, ale i celebritou, na kterou pořádali hon bulvární papparazzi. S programem k albu „Trash“ objížděl takřka celý svět, podíval se nejen do různých koutů Ameriky, ale i do Evropy, Asie a Austrálie a všude byl za hvězdu. Byl střízlivý, hýřil humorem, rozdával rady mladším kapelám a každým coulem naplňoval definici rockové hvězdy. Nebylo divu, že celý svět čekal, s čím přijde a zda se mu podaří docílit podobné kvality i úspěchu, jako tomu bylo u „Trash“.
Kupodivu nedošlo na spolupráci s Desmondem Childem, což byl tolik úspěšný vzorec z minulé desky, na producentskou stoličku se posadil Peter Collins, který předtím slavil úspěchy s Rush, Queensrÿche, s Garym Moorem nebo Billym Squierem. Collins ovšem nebyl typem hitmakera a proto se management rozhodl pro několik externích autorů, mezi nimiž dominovali Vic Pepe a Jack Ponti, známý ze spolupráce s Bon Jovi, Babylon A.D., Trixter či Nelson. V roli autorů se objevili členové Mötley Crüe. Baton Rouge, Danger Danger či Zodiac Mindwarp a ve dvou případech si autorství připsal i Desmond Child, který se však neúčastnil práce na hlavních singlech. V případě alba „Hey Stoopid“ za Cooperem stála armáda spolupracovníků, jejichž seznam byl delší než v případě „Trash“. Díky tomu je deska z roku 1991 pestřejší (tím není řečeno, že je hitovější) než předchůdce a pro řadu fanoušků je „Hey Stoopid“ nejlepším materiálem Aliceovy kariéry. S tímto názorem by se člověk dokázal ztotožnit.
Pestrost je to, co dělá „Hey Stoopid“ skvělým dílem, které nestojí pouze na dvou hitových singlech, titulní skladbě a „Feed My Frankenstein“, jež se stala nedílnou součástí filmového bestselleru „Waynův svět“, v němž si Cooper zahrál sám sebe. Není jednovaječným dvojčete „Trash", ale představuje trochu nečekaný částečný návrat do sedmdesátých let. Ne tím, že by se Alice vzdával stále ještě populárního glam metalu, který byl na uměleckém vrcholu a nikdo nemohl tušit, co se stane za pouhých pár měsíců, ale tím, že atmosféra místy zavání tu trochou nostalgie, tu více éterickým vyzněním a jinde zase znovu objevovaným strašením. Po nejrůznějších aspektech sexu a oplzlých narážkách z „Trash“ se znovu objevují témata, která lehce odkazují k „Love It To Death“ či „Welcome To My Nightmare“, a po úvodní dvojici, kterou je titulní megahit (s hostujícím Ozzym Osbournem a Slashem) a výtečná polobalada „Love`s A Loaded Gun“ je tu ostrá „Snakebite“, hlásící se ke Cooperově posedlosti hady a „Burning Our Bed“, která (přestože ji s Alicem napsali členové kapely Danger Danger) má mnohem přírodnější vyznění a její valná část je postavena na akustické kytaře.
Desmond Child se blýsknul s typickou „Dangerous Tonight“, která odkazuje na „Trash“, ačkoliv Cooper zní ve slokách zlomyslněji. Vrchol znamená druhá childovka „Might A Well be On Mars“ s neopakovatelně snovou atmosférou a znovu slyšitelnými (v nejlepším slova smyslu) odkazy na sedmdesátá léta, včetně smysluplného využití smyčcových nástrojů. Skladba se hitem nikdy nestala, ale během let z desky vykoukla natolik, že není od věci považovat ji za nejlepší záležitost kolekce. K vrcholovým okamžikům desky se řadí rovněž „Hurricane Years“, v níž se s kytarovým sólem předvedl Vinnie Moore (později UFO), „Die For You“, která pochází z dílny členů Mötley Crüe Nikkiho Sixxe a Micka Marse, jenž v ní hostuje, i závěrečná „Wind-Up Toy“ s účastí Joea Satrianiho, která jako kdyby hrůzostrašnou atmosférou v závěru skladby předznamenávala konec krátkého, leč vrcholového glam metalového období a návrat ke kořenům.
To, co rok 1991 znamenal pro vývoj rockové hudby a jakou revoluci způsobil, je všeobecně známo. „Hey Stoopid" stihlo vyjít necelé tři měsíce předtím, než Nirvana vypustila opus „Nevermind“ a za obří pomoci vydavatelských společností zcela přepsala pravidla, takže se Cooperově desce dostalo nadšeného přijetí. Prodeje sice nebyly tak grandiózní, jako tomu bylo u „Trash“, ale i tak se dalo mluvit o tom, že se Alice drží na vrcholu. Ukázalo to i následné turné, které bylo stejně úspěšné, jako tomu bylo u koncertů k „Trash“. Ve vzduchu už ale byla cítit změna, o níž, trochu pokrytecky Cooper později prohlašoval, že pro něho byla vysvobozením ze zlaté glam metalové klece. Faktem je, že nebýt dvojalbové éry z přelomu osmdesátých a devadesátých let, nebyl by Cooper ani náhodou v pozici dobře zajištěného umělce, který si stále užívá postavení žijící rockové legendy.
Z úspěchu „Hey Stoopid“ Cooper žil následující roky a možná i díky tomu se mu vyhnulo všeobecné odsouzení, jehož se dočkala řada glam metalových kapel. Díky tomu si udržel smlouvu s vydavatelstvím Epic v čase, kdy řada umělců, kteří v posledních letech prodali mnohem více alb, ale neměli za sebou minulost sedmdesátých let, musela přejít k nezávislým vydavatelstvím. Jisté však bylo, že časy hojnosti jsou u konce.
|
