To, že u finských Stud došlo k natažení pauzy při vydávání desek až na neobvyklých pět let, neznamená nic zásadního. Svět trojice Toivanen – Kansikas – Kukkonen se příliš nemění, ať je v kalendáři jakýkoliv letopočet. To, že je u kapely vše při starém, jsem konstatoval už při minulé desce „War Of Power“ a až na detaily se to samé dá říct o aktuální novince „Under Silver Sky“. Rukopis Stud je stále jasně daný, do lehkonohého poletování v hranicích přátelsky laděného, neinvazivního melodického heavy metalu až k hranicím dospělácky orientovaného zpěvného rocku se vetřela špetička usedlosti, ale ne v takovém množství, aby Stud jakkoliv brzdila. Fakt, že se kapela nesnaží nahlédnout za mantinely daných žánrů je zárukou toho, že bude co poslouchat a v rámci neměnných procesů Stud splnili i obvyklou tradici – na pozici baskytaristy je opět nový muzikant.
Hledat na deskách Stud hit, který by bral rockovým příznivcům dech, je zbytečné, na druhou stranu je u finské čtveřice jistota, že se jim do menu nevetře žádná vata. Pak už jenom záleží na tom, zda máte blíž k heavy metalu nebo k rocku, abyste volili nejpovedenější součást kterékoliv kolekce. Jelikož hudba Stud má šmrnc, ať už sáhnete po dravějších kouscích anebo rozvážnějších položkách, mohla by se pilotním singlem alba stát živá a poměrně intenzivní „Spell Of Emotion“ s velmi neposednou sólovou kytarou a nadýchanějším refrénem, která člověka rozpohybuje na první dobrou, stejně tak dobře jako rozvážnější a nejnapínavější položka „Alone“ s velmi silnou instrumentální pasáží, které představují asi nejodlišnější barvy alba „Under Silver Sky“. Při výběru singlů Stud vsadili nejen na „Alone“, ale i na finální svižnou „Castaway“, jež je v trochu uvadající závěrečné části alba (přijde po rozezpívané „Last Time“ s téměř AOR polevou a ultra pozitivním refrénem) jako politá živou vodou.
Stud asi nikdy nebudou vyčnívat z davu. Jejich muzika je příjemná, pozitivní, může fungovat jako kulisa i jako dobrá zábava při důsledném sledování všech detailů. Dovedl bych si představit, že Finové občas vsadí na vypjatější gradaci (což by při bytelném korpusu skladeb vůbec nebyl problém), ale i jejich pohodovější přístup (možná související s faktem, že celkem obyčejný hlas Ariho Toivanena není zřejmě stavěn na kdovíjak zásadní eskapády) má něco do sebe.
|