Německá thrashová čtyřka byla vždycky slabší než americká, i když nasazením i zvukem byla brutálnější. Ponechme stranou Tankard, protože to je takový „Alkehol z Rajchu“, ale Kreator a Destruction představovali ponejvíce na starém kontinentu slušnou konkurenci zámořským formacím, i když jejich věhlasu se jim dosáhnout nepodařilo. Kreator se stali svébytným útvarem, o jehož thrashové čistotě se mohou vést různé spory. Je fakt, že kapela vykázala největší přesah do jiných žánrů a větší uměleckou svobodu, ačkoliv si o jejích aktivitách posledních let a ústupkům power metalové masy můžete myslet cokoliv, jsou dnes institucí, ale i trochu rutinní jistotou. Destruction měli vždycky spíše smůlu. Když v druhé polovině osmdesátých let byl jejich thrashový uragán modlou mládeže, v nejdůležitějších chvíli je opustil frontman Schmier a všechno šlo na deset let do kopru.
i když od comebackového alba „All Hell Breaks Loose“ vydali řadu dalších desek, nikdy se nemohli dostat zpět do svých pozic a definitivně byli bráni jako dvojka daleko za Kreator, kteří si prošli zajímavou cestu výtečných experimentů (například na albu „Endorama“). Destruction zůstali víceméně klubovou kapelou, která sice dokáže vyprodat několikastovkové prostory, ale výraznější ambice už nemá. Dnes ani mít nemůže. Ne proto, že ji před minulým albem „Diabolical“ opustil zakládající člen a kytarista Mike Sifringer, ale proto, že se jejich thrash stal tak rutinní záležitostí, že dokáže oslovit jen skalní a pamětníky doby jejich největší slávy. Schmier má vedle sebe dva nové kytaristy, kteří sice hrají precizně, ale je jim „ganz egal“ co vlastně hrají, protože Mikeovo DNA Destruction do krve dostat nemohou. Kapela předkládá formálně dokonalou thrashovou desku, která má skvělý zvuk, i nestor Schmier podává skvělý výkon, ale těžko ji lze porovnávat po stránce obsahové se starou klasikou.
Novinka nijak neční ani nad novodobými alby německé party a je další deskou do řady. Schmier ukazuje, že to jde i bez Mikea (na rozdíl od toho, že bez něho to v devadesátých letech nešlo), ale fakt, že posloucháte jen dobře zvládnuté řemeslo než větší umělecké ambice, je neodbytný. „Birth Of Malice“ ukazuje, že Schmier nápadovou studnici už vyčerpal před lety a zapojení kytaristů Damira Eskice a Martina Furia do skladatelského procesu sice vytváří výstavní thrashovou nahrávku, ale ta nezachovává moc původního charismatu. Fanouška „Eternal Devastation“ či „Release From Agony“ může novinka na malou chvilku zasytit, ale nemůže se stát konkurencí těmto monolitům evropského thrashe. Pokud to posluchačům tohoto stylu stačí, je to v pořádku, protože i se současným materiálem dokáží Destruction řadu mladých snaživců strčit do kapsy.
Kritika je však na místě, protože „Destruction“, „No Kings – No Masters“ nebo melodičtější kusy „Greed“ a „Evil Never Sleeps“ (abychom jmenovali zdařilejší věci) se sice dokáží zahryznout do uší, ale většinou stojí mezi hlušinou, která sympatií vyvolává o poznání méně. Negativní emoce vyvrcholí na závěr desky, když Destruction nasadí coververzi slavné „Fast As A Shark“ od Accept. Té kapela dala kus sebe, což by mohlo zajistit plusové body, ale větší razance a zbytečné přitlačení na pilu skladbě rozhodně neprospělo. K čemu je štěkaný refrén, když se z něho vytratila původní melodičnost? K čemu je ostrý thrashing, když pohřbívá dynamiku? Pokud Schmier zamýšlel vytvořit poctu slavnějším krajanům, dá se říct, že originálu spíše ublížil.
„Birth Of Malice“ není o nic horší než předchozích několik alb této žánrové legendy, ovšem skutečnost, že Destruction vaří ze stále stejné vody, má za důsledek to, že každá další deska vzbuzuje méně nadšení. Tady už platí to o psu a nových kouscích.
|
