Historie britských Airforce sahá do druhé poloviny osmdesátých let minulého století. A je fascinující, že vyjma zpěváka se po letech (pomiňme obligátní pauzu, která v jejich případě trvala jen sedm let) sešli původní sestavě. Shledání původní trojice v roce 2016 oslavila kapela vydáním debutového alba „Judgement Day“, byť tři skladby pod taktovkou kytaristy Chopa Pitmana na něm nahrála jiná sestava. Na druhém albu, na němž se Airforce představili už v současném složení, potvrdili, že ze šlapavého hard and heavy se silnými britskými kořeny neuhnou ani o ždibec. Jenže to se psal rok 2020 a Airforce bylo málo platné, že už měli blízko k vydání třetí desky, protože přišla covidová uzávěra a v ní se část materiálu někde zašantročila.
Někdy v tom období zemřel i blízký spolupracovník kapely Peter Franklin, v jehož studiu nahrávka vnikala, a kterému je novinka „Acts Of Madness“ věnována. Až příchodem Jeze Coada, jen jednak nahrál klávesy a jednak se ujal role producenta, se podařilo album dotáhnout do finále. I když Airforce avizují, že je pro ně deska hluboce osobní a že zachycuje srdce a duši kapely, svět by o nic přelomového nepřišel, kdyby se „Acts Of Madness“ k uším posluchačů nedostalo. Nejlépe lze toto tvrzení demonstrovat na výpůjčce, při které Airforce sáhli hodně vysoko, byť do období, kdy se tento krok ještě nejeví tak odvážný – z debutového alba Iron Maiden si vybrali skladbu „Strange World“, a i přes mírné oživení zachovali její lehce ospalý a velmi přístupný charakter, což by nevadilo, kdyby se projevil jen v této jediné skladbě. Ale Airforce se jej drží poměrně často, a i když si u úvodní „Among The Shadows“ třeba řeknete, že jejich muzika solidně šlape, tak s postupem času se tenhle pocit (protože jednotvárnost…) vytrácí.
Postupem času se Airforce dopracovávají do stavu, kdy si dovedu živě představit, že za pár let bude podobná hudba znít v rockových domovech důchodců – špetku energie má, sem tam slušná melodie proletí, hudební výkony jsou spolehlivé a rutinní – prostě celkem sympatická, nicméně usedlá muzika, u které vám tep do závratných výšek určitě nevyletí a krk si příliš nenamůžete. Všechna čest skladbě „Westworld“ v níž Airforce docela obživnou (a není to jen zdání proto, že přijde po nejutahanější „Lost Forever“) a nabídnou nejčerstvější porci na albu, nicméně ani v ní nečekejte kdovíjak žhavou jiskru či osobitost.
Na osmdesátky Airforce spoléhají i co se zvuku týče. Troufnu si tvrdit, že kdyby se Airforce přetlačovali s Iron Maiden byť i na začátku osmé dekády (a minimálně v rámci žánru by to smysl mělo) byli by poraženi na hlavu. A v tomto módu se (bez ohledu na to, že se svět vydatně hnul) nacházejí i o čtyřicet let později.
|