I když záležitost s Britny Fox skončila pro Deana Davidsona neslavně, měl Dean slibně rozběhnutou kariéru, takže bylo jasné, že nebude sedět v koutě nebo neopustí hudební branži. Takřka ihned zavolal starému známému Ricku Crinitimu, který od roku 1986 působil jako pátý koncertní člen Cinderelly na pozici klávesisty, a požádal jej, zda by mu pomohl dát dohromady novou kapelu. Nabídl mu pozici hlavního kytaristy, což pro Crinitiho byla slušná výzva, protože v Cinderelle byl pouze muž v pozadí, který se neobjevoval na albech ani promofotkách, ale zde byl součástí kapely. Dvojici do konce roku 1990 doplnil druhý kytarista Tony Santoro, basista Eric Levy a bubeník Chris Branco, a první koncert pod novým jménem Blackeyed Susan (Davidson, který škrtl nesmyslný pseudonym Dizzy, nemohl používat název Britny Fox, ač ho vymyslel), který se uskutečnil 21. listopadu 1990 v Atcu, poblíž domovské Filadelfie, ukázal, že kapela by mohla fungovat. „Hráli jsme pár nových věcí a pak skladby od Britny Fox, které jsem složil,“ řekl v pozdějších rozhovorech Davidson.
Skutečnost, že v Britny Fox byl takřka výhradním autorem materiálu, mu zajistila smlouvu s vydavatelstvím Mercury, které věřilo, že dokázalo přilákat protřelého hitmakera. Davidson ovšem dávno nebyl chlápek, který by napsal druhé „Girlschool“ či „Long Way To Love“. Byl umělcem, jehož vyjadřovací schopnosti se během několika posledních let staly mnohem širší. Blackeyed Susan od začátku nestavěli výhradně na glam metalové stylizaci, v souladu s dobou odhodili i někdejší módu a nové skladby se začínaly ubírat trochu jiným směrem. Možná to bylo přítomností Critiniho, možná skutečností, že Davidson byl hudebníkem ze stejného těsta jako Tom Keifer, takže Blackeyed Susan začínali nápadně připomínat vývoj Cinderelly v posledních letech a rodící se materiál měl docela blízko k Popelčině „Heartbreak Station“. V Davidsonově tvorbě začínal velkou roli hrát blues, aniž by se vzdal hard rockových či glam metalových kořenů.
Deska „Electric Rattlebone“ vyšla 7. května 1991, kdy bylo jasné, že se klima v rockové hudbě začíná razantně měnit, ale pohroma teprve číhala za obzorem. Davidson dobře věděl, že pokud by novou kapelu uvedl stylem původních Britny Fox, byla by to komerční i umělecká sebevražda, protože nové kapely už volily jiné výrazové prostředky, a na scéně se podepsal obrovský úspěch Guns N`Roses, který přepsal původní glam metalová pravidla. Možná i proto se hudba Blackeyed Susan, více než na vlivy AC/DC, Kiss či Van Halen, soustředila na odkaz The Rolling Stones, jižanský rock a blues, což byl krok správným směrem, protože se ukázalo, že Davidson jako umělec nehodlá přešlapovat na místě, ale hledá nové výrazové prostředky, když se původní styl vyčerpal.
Kdo čekal šťavnaté riffy a uječený, nakřáplý vokál, byl zklamán ve chvíli, kdy foukací harmonika rozjela titulní intro, následující „Satisfaction“, ozvláštněná dechovými nástroji, rozjela stonesovské honky tonk a Davidson zvolil mnohem civilnější výraz zpěvu. Bylo nutné přiznat, že i tato tvář mu sedí, protože jak „Satisfaction“, tak pilotní singl „None Of It Matters“ na veselém funkujícím základě s velmi výrazným refrénem, jsou skvělé věci. Podobně zafungovala i „Sympathy“, plná stařičkého rock n`rollu, či výrazná balada „Ride With Me“, která měla blízko k The Black Crowes nebo britským The Quireboys. Tato parketa kapele kupodivu sedla a proto ve stejném (ač svižnějším) duchu jedou další zdařilé skladby „Old Lady Snow“, „Don`t Bring Me Down“ a „She`s So Fine“, které jsou plné výrazných melodických nápadů a bravurních muzikantských dovedností. Kapele nedošel dech ani na konci alba, „Best Of Friends“ je skvělá balada s nádechem country a gospelových zpěvů, „How Long“ přesvědčivou věcí s výrazným bluesovým akcentem, a opodstatnění mají i dvě závěrečné skladby „Holiday“ a „Heart Of The City“, které lehce působí jako natahování materiálu. Na kvalitě desky se to však podepisuje minimálně.
Ačkoliv neměla „Electric Rattlebone“ šťastný osud a je už jen utajenou, skoro zapomenutou (i tak skvělou) nahrávkou, představuje druhý vrchol Davidsonovy tvorby. S debutem Britny Fox, ač je to album diametrálně odlišné, je tím nejlepším, s čím kdy Davidson přišel. Bohužel záležitost s Blackeyed Susan vzala rychlý konec a zamýšlené druhé album, z něhož vyšlo po dlouhých skoro třiceti letech pouze EP „Just A Taste“, firma Mercury zařízla. Davidson ještě vyměnil spoluhráče, protože věřil, že se karta osudu znovu otočí, ovšem jak ze scény začali mizet slavnější kolegové, došlo to i jemu. Bylo po všem, svět už měl jiné hrdiny.
Blackeyed Susan ale nebyli jeho poslední stopou. V roce 2007 přišel se sólovým debutem „Drive My Karma“, které se vzdálilo světu Britny Fox na kilometry daleko a s Blackeyed Susan jej pojila pouze láska ke starému blues. Album má silný countryový feeling a Davidson se na něm prezentuje hlavně jako písničkář, jehož s někdejším nablýskaným světem hard rocku či glam metalu pojí pouze vzpomínky. I tam v soupeření s někdejšími kolegy vítězí na celé čáře. Je škoda, že jeho kariéra zůstala tak úsporná.
|
