Nejlepší léta kariéry (tedy dobu, kdy byli mladí) Gypsy Pistoleros prochlastali a profetovali, a když je Gypsymu Lee přes šedesát, může se v aktivitě přetrhnout. Asi je to v pořádku, protože má zkušenost, nadhled, snad i trochu rozum, takže se vylomeninám z minulosti už dokáže vyhnout. Soustředí se jen na hudbu, o čemž svědčí skutečnost, že od roku 2020 vydává s kapelou čtvrté album. To je činnost dosud nevídaná a když si vzpomeneme na to, jak skvělá byla deska „The Mescalito Vampires“ z roku 2021, jde mluvit o tom, že ve věku, kdy se jiní chystají do penze, je Gypsy Lee Pistolero na vrcholu kariéry. Minulé album „Duende a Go Go… Loco!“ bylo podařenější méně, ale to neznamená, že by tahle parta byla v úpadku či v krizi. Přesvědčit o tom má novinka „Church Of The Pistoleros“, která si znovu pohrává s oblíbenou hororovou stylizací a typickým glam punkem.
Kapela v souvislosti s novou deskou mluví o nejlepším počinu, což lze přisuzovat klasickému PR, neboť umělec nikdy neřekne, že se mu deska nepovedla, ani kdyby to byla sebevíc pravda. Když tak mluví i řada zahraničních médií, je třeba zpozornět. Gypsy Pistoleros dospěli, píše se nejčastěji, a v zásadě to je pravda. Otázka je, jak s takovou informací naložíte, protože v případě této formace je dvousečná. Na jednu stranu dospívání v hudbě je třeba, když bude chlápek po šedesátce tvořit stejnou hudbu jako ve dvaceti, už si spíše ťukáte na čelo. Na stranu druhou k Gypsy Pistoleros vždycky patřila určitá ztřeštěnost, která si s dospíváním netykala. O to samé se kapela (ač v menší míře) pokoušela na minulé desce a výsledkem byl materiál, který s Ceckatým tornádem „The Mescalito Vampires“ prohrával. A to samé, ač trochu jinak, se děje i na novince.
Noční, trochu tarantinovská atmosféra, silné vlivy Hanoi Rocks a lascivní barové motivy se nevrátily ani tentokrát, ačkoliv „Church Of The Pistoleros“ přináší více nadšení než trochu odfláknutá minulá deska. Není to tak, že by album přesvědčilo o tom, že by Gypsy Pistoleros bylo třeba brát jako největší rockovou kapelu na světě, jak sami tvrdí, ale jde o kvalitní album, které díky šikovně napsaným věcem může mít přesah i mimo glam punkový žánr, kam kapela spadá. Z rychlých, tvrdých, punkem načichlých věcí sice zcela přesvědčí pouze „Last Train To Nowhere“ a titulní „Church Of The Pistoleros“, ale naštěstí pouze z nich se deska neskládá. I když se punková složka na albu lehce prohlubuje, Gypsy Pistoleros ví, že pouze na ni se spoléhat nemůžou.
Na „Last Of The Commancheros“ a „Hide Behind The Smile“ lze nejlépe demonstrovat výjimečnost kapely. Když se v první ozve zvuk jako z dob americké občanské války, je to po předchozím přívalu punkové energie velmi osvěžující element. Druhá má velkou devizu v nakažlivých melodiích s nemalým hitovým potenciálem. Z dalších věcí bezpečně zaujme zbrklá „Livin` la Vida Loca“, která kromě žhavého energického tempa sází na mexické či španělské motivy, což dělá její refrén jedním z nejzapamatovatelnějších na desce. Zaujme i „I`m With Love With Myself“, která už podle názvu nabízí typickou punkovou romantiku ve stylu jemnějších chvilek Ramones, a tvrdší „Shadow Walker“, pošilhávající až po metalových riffech, skloubených s fortelnými rock n`rollovými melodiemi, díky čemuž má velké šance stát se novou koncertní tutovkou.
Jestliže bylo po „Duende A Go Go… Loco!“ zapotřebí napravovat reputaci, s novinkou se to vcelku podařilo. Není to tak přitažlivá nahrávka jako „The Mescalito Vampires“, ale pro Gypsy Pistoleros je velmi důležitá. Ukazuje je jako vyspělou kapelu, která jde cílevědomě za svým a dokáže nabídnout hudbu, která by mohla oslovit staré fanoušky glam metalových velikánů, účastníky punkových orgií roku 1977 (pokud už nepomřeli), ale i mnohem mladší posluchačstvo. Tahle kapela má budoucnost.
|