Život u The Darkness plyne poklidně a nikam se nepospíchá, jak se sluší a patří na statné padesátníky. Chvíle slávy si kapela okusila a ví, že je naprosto nemyslitelné, aby se jí jen ve Velké Británii podařilo prodat libovolné nové desky jeden a půl milionu kusů, jako tomu bylo u debutu „Permission To Land“. Ten odstartoval raketovou kariéru, která záhy vzala stejně raketový pád. To dnes ničemu nevadí, protože fanoušek prvních dvou alb musí, možná trochu kacířsky uznat, že v druhé etapě existence, delší a o poznání méně úspěšné, The Darkness točí lepší desky. Klid u nich zavládl i po personální stránce a příchod syna Rogera Taylora z Queen, Rufuse Tigera Taylora v roce 2015 byl poslední změnou, při které Rufus do sestavy zapadl jako poslední střípek do mozaiky. I díky němu jsou The Darkness vyhranou kapelou, která, pohodlně uvelebena, vytříbila svůj kompoziční styl do vyleštěné podoby.
Možná novým deskám chybí ztřeštěnost „Permission To Land“ či „One Way Ticket To Hell… And Back“, ale mnohem lépe zvládnutý songwritting kapelu dostává o úroveň výš. Justin Hawkins pochopil, že vokálními eskapádami daleko za hranicí sebeparodie už nikoho neoslní, a proto je jeho vokál přírodnější a lépe poslouchatelný. Zbyla jen písnička, a tu The Darkness umí napsat sakra dobrou. Skutečnost, že jejich forma má stoupající tendenci, s prozatímním vrcholem na desce „Eastern Is Cancelled“, potvrzuje nová deska, která albu z roku 2019 zdárně šlape na paty a místy jej dokáže předstihnout. Navazuje na podařeného předchůdce „Motorheart“, kterému se dostalo méně pozornosti, než by si zasloužil. Je třeba věřit, že podobný osud nestihne i „Dreams On Toast“, byla by to škoda.
Kritik může namítat něco o nevyrovnanosti materiálu, protože nejsilnější a nejhitovější věci The Darkness umístili do první poloviny desky. I když úvodní „Rock And Roll Party Cowboy“ je spíše z tuctovějších otvíráků a dokáže zaujmout leda tempem a energií, „Walking Through Fire“ je naprosto skvěle napsaná hitovka, která využívá glam metalových klišé přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale The Darkness si s nimi pohrávají natolik chytře, že se jistá lacinost rychle rozplývá pod náporem obrovsky chytlavých melodií. A co teprve, když na ni naváže energetická bomba „I Hate Myself“ v pekelném rytmu stařičkého rock n`rollu a „Hot On My Tail“, která zcela mění směr a zařazuje zpátečku do sedmdesátých let. Najednou máte pocit, že posloucháte Meat Loafa a Davida Bowie smíchané v jednom roztodivném lektvaru. Když The Darkness vrazí velmi slušnou hardrockovou „Mortal Dread“ do hororového chřtánu Alice Coopera, víte, že kapela je ještě schopna produkovat velmi silné okamžiky.
Slušně působí i uvolněná „Don`t Need Sunshine“, v níž je znovu cítit závan sedmdesátých let, možná Slade, možná Free nebo Queen, což dohromady dává další slušnou hitovku. Bohužel s kabaretně hloupou „The Longest Kiss“ přichází sešup dolů a až do konce alba už kapela na mety prvních šesti skladeb dohlédnout nedokáže. Nejblíže k tomu má v „Cold Hearted Woman“, která by více slušela krajanům Quireboys či Dogs D`Amour, ale i v podání The Darkness má jisté kouzlo. To chybí trochu přihlouplé, neopunkové „The Battle For Gadget Land“, což je pravděpodobně nejslabší položka alba, ale i závěrečné „Weekend In Roma“. Tu lze brát jen jako pouhý dovětek, obalený do symfonického balastu, který na konci alba ztrácí půvab (měl-li vůbec nějaký) i smysl. Nic z toho nemá vliv na to, že je možné zařadit „Dreams On Toast“ mezi nejlepší alba kapely a velice slušnou rockovou desku pro začátek roku 2025.
The Darkness se stali konvenční kapelou, která stále má v sobě trochu přitroublý smysl pro humor, ale už točí spíše konzervativnější desky. „Dreams On Toast“ je jednou z nich a ukazuje, že trend, který před lety nastolili, jim sluší více než původní, o mnoho úspěšnější tvář. Další dobrá alba se od The Darkness ještě dají čekat.
|
