Byť kapela Visualis uvádí jako své domovské místo Austrálii a v pátrání po totožnosti muzikantů se doberete toho, že kompletní sestava se zřejmě může prokazovat australským pasem, při lákání k poslechu debutové desky „Rites of the Eclipse“ promo materiály zdůrazňují fakt, že celá pětice pochází z různých zemí, což by v konečném výsledku mělo být z hudby patrné. Troufl bych si odhadnout, že na složitější uchopitelnost debutu Visualis víc než domovské krajiny členů má vliv fakt, že i jejich hudební chutě jsou zřejmě rozdílné a téměř každý z nich měl potřebu vnést do alba své já, takže procházka po „Rites of the Eclipse“ je hodně pestrá, chvílemi až nesourodá.
Dá se při ní zavadit o heavík jako z dílny Iron Maiden, dá se škrtnout o folkově drsný nádech v duchu Cruachan, lze se nechat drtit až psychedelickými postupy, lze se sklouznout na punkově jednoduchých a přímočarých motivech. Jediné, co se v podstatě nedá, je zachytit nějakou nit, která by se provlékala kompletním dílem, i koketování s jednotným námětem, propojujícím původ a dědictví, se týká jen některých skladeb. Proto pokud nejste hlava otevřená, přístupná všem vlivům, je snadné najít vrcholy a propady desky, jež vzhledem k tomu, že muzikantsky nejsou Visualis žádná dřívka, mohou silně záviset na subjektivních žánrových preferencích.
Visualis se točí v jakémsi kruhu – začátek i konec alba staví na heavy metalových ambicích i určité přitažlivosti. Úvodní „Away“ se po tajemně znějících klávesách v titulním intru vytasí s hrubým, vláčně sekaným riffem, dravostí v kytarovém sóle, poměrně vzdušným a elegantním vokálem, jenž si na chvíli dá páku o dominanci s hrubším chropotem. V dalších písních odstartuje postupné propadání se do neohebnosti (byť divoká „Dreamchaser s poťouchlými klávesami, jednoduchým melodickým motivem a odhalením, že křikloun TNT k tomu, aby měl v hlase určité charisma, potřebuje silnější atmosféru skladby, působí v celkově temné náladě jak pozitivní budík), které vyvrcholí v neprostupné, syrové, a na poměrně monotónní náladě postavené skladbě „Coma“ s atmosférou strachu. V poměrně zaťatém výrazu nejvíc překvapí nekomplikovaná halekačka „Metal Oath“ s animálně zpěvným refrénem, jenž se do hlavy zavrtá nejsnadněji. Ne, že by měla potenciál v závitech zůstat kdovíjak dlouho, tím, že hudba Visualis není postavená na chytlavosti, ambice kapely jsou zjevně zaměřeny víc na pocitovost, zkuste naléhavé finále „Sons Of The Sun“ s hostujícím Joe Amorem (Kingcrown, ex-Nightmare), které společně s „Away“ představuje nejsilnější důvod (najdou se i další, proto tyhle řádky berte jako tip na zajímavou ochutnávku) proč si album poslechnout.
|