Poprvé to zafungovalo a sklidilo úspěch, tak proč to nezkusit podruhé. Kooperace kytaristy Iron Maiden Adriana Smithe a někdejšího člena Poison a Mr. Big Richieho Kotzena vzbudila před čtyřmi lety rozruch, který nebyl dán jen tím, že debutová deska ukázala, že i kytarista iron Maiden může mít v srdci velké místo pro blues, ale představila rovněž velmi kvalitní materiál. Zněl spíše jako sólová práce Richieho Kotzena, jenž zapojil i svůj nezaměnitelný hlas (zpívají však oba hlavní protagonisté), ale i mimo-maidenovské vlivy Smithe byly hmatatelně cítit. Předpovídalo se, že spojení muzikantů je pouze reklamní trik, něco jak snaha upoutat pozornost na stárnoucí rockové hvězdy, ale projekt prokázal větší životaschopnost, což předvedlo i jarní turné v roce 2022.
Přesto bylo ohlášení druhé desky trochu překvapivé, o to větší vzbudilo mezi fanoušky zájem. Oba kytaristé se předháněli v poklonách o vzájemném porozumění, o nalezení společné chemie a radosti z hraní, což podpořili i dvěma titulními věcmi, energickou „Black Light“, která sází spíše na hitové ambice, jež jsou však spíše tušené, než opravdové, a těžkotonážní „White Noise“, což je tvrdá bluesová věc, kladoucí důraz na kytarovou práci ústředních hvězd. Nestalo se, že by v nich Smith s Kotzenem ukázali něco neslýchaného, ale obě znamenaly pro milovníky kytarových riffů, krkolomných sól i procítěného zpěvu velmi dobrou volbu. Ani jedna není na první poslech, ale to ani deska, která oproti debutu představuje trochu méně přístupný materiál, která postrádá více hitových ambicí a záchytných míst, ovšem i tak je plný kvalitního muzikantství.
„Black Light / White Noise“ má velkou nevýhodu v tom, že postrádá moment překvapení. Fanoušek Iron Maiden, léta tušící, že Adrian Smith není kovaným metalovým hráčem, poslouchá jednoho ze svých idolů ve zcela civilní rockové podobě. Co se týče skladeb, ty navazují na čtyři roky starou práci, ovšem hit, jako byla na debutu „Scars“, se tentokrát z autorské dílny vydolovat nepodařilo. Nejblíže k němu má chytlavá „Blindsided“ s docela zapamatovatelným refrénem, což je věc, která na albu není samozřejmostí. Druhou skladbou, která by mohla mít ambice oslovit širší publikum, je uvolněná „Outlaw“, čerpající zejména z Kotzenových inspiračních zdrojů a tradic amerického rocku, jenž je kromě blues poučen country a tradicionalistickým písničkářstvím.
Deska je určena spíše hudebním fajnšmekrům a pamětníkům zlaté éry hard rocku, v němž hrál velkou roli blues. Možná nechtěně připomene polovinu sedmdesátých let a původní tvorbu Bad Company, Back Street Crawler či období Deep Purple, když u nich působil David Coverdale a Glenn Hughes. Už úvodní „Muddy Water“ silně připomene tuto legendu, oba kytaristé v ní přiznávají svou lásku ke kytarové práci Ritchieho Blackmorea (Deep Purple) nebo Jimmyho Page (Led Zeppelin). Zeppelinovský feeling je patrný z vrstvené „Wraith“, v níž se tyto vlivy mísí s riffem, který připomene Smithovo původní působení u Železné panny a období alba „Somewhere In Time“. Kotzen má větší slovo ve volnější „Darkside“, obsahující jedny z nejlepších melodických nápadů na albu, které velice škodí pokusy o vícehlasy v závěru, působící rušivým dojmem. To je pouze jeden z minima přešlapů na jinak vysoce profesionálně odvedené práci.
Spojení hvězdných kytaristů zafungovalo i podruhé, ačkoliv oproti debutu se laboruje s o trochu slabším materiálem. Smith s Kotzenem se cítí pevnější v kramflecích a protože jsou muzikanti s mnohem většími časovými možnostmi, dá se počítat s tím, že „Black Light / White Noise“ nebude poslední spoluprací. Partii mají zatím rozehranou dobře.
|
