Čas je nekonečný… „Time Is Endless“ je dobrý název alba pro kapelu, která ve dvaadvacátém roce existence vydává teprve druhé album, a přitom se jí podařilo (alespoň oficiálně) vyhnout se přerušení činnosti. Těžko říct, jaké ambice měli Dale Trutmann (kytara) a Jomi Delnon (baskytara) v době, kdy Addicted zakládali, obzvlášť ve světle toho, že za největší vrchol svého fungování považují vystoupení na festivalu Fiesta Pagana v roce 2010 po boku Stratovarius, Shakra a Equilibrium. Čiší z toho určitá skromnost a premisa toho, že Addicted nemají potřebu ani spěchat, ani se někam za každou cenu cpát. Což se ve světle novinky „Time Is Endless“ jeví trochu jako škoda.
Našlápnutý melodický metal, u nějž prakticky v každé položce můžete zkoumat, zda Addicted udrží hladinu nátlaku na natolik vybalancované úrovni, aby nesklouzli až k thrash metalu a zároveň, aby refrény byly díky melodiím natolik zapamatovatelné, že si je budete mít tendenci podvědomě pozpěvovat. Do téhle matrice kapela sjíždí i v případě, že občas v intenzitě poleví a dostane se až na baladické chodíčky (sluší jí to na nich, vyzkoušejte „Last Goodbye“), což v závěru alba může působit – navzdory tomu, že se Addicted nebojí měnit strukturu a nálady – trochu stereotypně.
K tomuto pocitu přispívá i vokál novice (respektive posledního příchozího do Addicted) Daniela Jardima, který není kdovíjak barevný, ale k muzice, kde je daleko důležitější přímočarost než kudrliny, ideálně sedí. Poměrně výrazný příspěvek kláves by mohl syrovou atmosféru zjemnit, ale Addicted zjevně vsadili na jednu kartu, takže i zvuk kláves zapadá do silového výrazu, o natlakované rytmice, která nahrávku žene vpřed, ani nemluvě. Jasný hit nebo ideální reprezentativní položka se nekoná – na koncertech by mohl být vyvrcholením sborový nápěv závěrečné „Firegod“, ale zarputilá „Karma“ (výrazně zakopnete o směrovku k thrashi), sypanice „Hellfire“, či pro pocitověji založené jedince pamlsek „Unholy Fire“ s rozvážnou instrumentální pasáží, v níž hlavní roli hraje funebrální piáno, si o pozornost taky spolehlivě řeknou.
I když je čas nekonečný, u Addicted se zastavil, takže u nahrávky se víc pobaví staromilci než modernisté a hra na to, jestli náhodou některou z pasáží už nebylo možné zaslechnout jinde, pamětníky taky na čas zaměstná. Ale vzhledem k intenzivnímu náboji, s jaký se Addicted do díla opřeli, se dají tyhle hříchy kapele celkem snadno odpustit.
|