Vypadá to, že australští pábitelé po křižovatkách mezi progresivním rockem a popem Teramaze jsou znovu při skladatelské chuti. Kadenci, s jakou vysypali desky na přelomu druhé a třetí dekády tohoto století (pět alb v rozpětí čtyřiceti měsíců) zřejmě už nepřekonají, ale ve chvíli, kdy vydáte silné album, dosahující téměř hodinové délky, a ani ne do roka a do dne přijdete s následovníkem, nezbytně zazní otázka (obzvlášť s přihlédnutím k faktu, že neskládáte bezduché halekačky s primitivními melodiemi), jestli je stále kde brát a z čeho vařit.

Je, byť v porovnání s předchozím albem „Eli - A Wonderful Fall from Grace“ je novinka s trefným názvem „The Harmony Machine“ o krůček pozadu (a v ruku v ruce s tím trochu ztrácí smysl na začátku roku vypuštěné EP „Desire Colour n Lust“, z něhož kompletní pětice skladeb je součástí aktuálního alba). Důvod by mohl být v určité ztrátě napětí, krátkých, nicméně intenzivních pohledech házených po popově-rádiovém světě, i fakt, že díky ústřednímu tématu desky dostává album občas studený výraz (je paradox, že se Teramaze podařilo dobře zachytit střet se světem robotů, a přitom je to jedna z věcí, která obvyklému vřelému projevu ubírá na kráse).

Dystopická vize (nebo nastupující realita?) o tom, kterak vznikl nový svět, v němž proměna lidí pomocí technologií nezná mezí a bude pokračovat tak dlouho, až nebude možné rozeznat, kde technologie začíná a kde končí, může být celkem vděčné a přitažlivé téma. Přesně do chvíle, kdy svět technologie má navrch – úvodní „Like A Cyborg“, pojatá hodně moderně, nabídne na jedné straně neposedné a příjemně ostré kytary, klenutý nápěv, dokonale ušitý pro měkký vokál navrátilce Nathana Peachyho, vzdušný refrén, technicky náročné instrumentální pasáže a téměř rapovou pasáž, ale i elektronické třásně a (na chvíli) nepříjemně chrastivé zvuky, které do soukolí harmonické mašiny sypou písek. Oč přirozenější je energická „Bullet To A Pharaoh“, která těží z tanečnosti a dobře zkrocených popových prvků, takže vás spolehlivě rozpohybuje, ale ještě z ní nestéká zbytečně velká porce cukrkandlu. Pop-rockové pomezí dobře odráží „Gloom“ – na zlatém podnose nabídnutá skladba pro komerční rádia, která by rockera v éteru určitě neurazila, případně i proměnlivá „Sinister“, která přirozeně míchá téměř chaos s citlivou piánovou pasáží. Teramaze si titulní devítiminutovku schovali až do finále, ale tahle skladba je v podstatě pro celou nahrávku signifikantní – posmutnělé piáno a probublávající klávesy slibují drama, intenzivní nástup ostatních nástrojů zní velmi dramaticky, výborná melodie spolehlivě chytne za uši, napětí skvěle graduje, a když už se nemůžete dočkat definitivního pohlcení v ohromně bohatém náladovém světě, přijde ztráta tlaku, v níž počáteční průbojnost poněkud vyšumí. Ke cti Teramaze nutno přiznat, že závěr skladby s prolínajícími se vokály a alarmujícím povídáním patří k nejsilnějším momentům alba, takže by se dalo říct konec dobrý všechno dobré, ale v případě australských žonglérů s košatými náladami to až tak neplatí. Tak to někdy funguje – když vaše podlaha je tam, kde jiní mají strop, holt se od vás čeká něco víc. Teramaze s „The Harmony Machine“ nezklamali, jen se znovu dostali do fáze (v níž po desce „Flight of the Wounded“ na chvíli zvolnili tvůrčí tempo), kdy se dá říct, že u nich už bylo lépe.

teramaze.com.au

YouTube ukázka - The Harmony Machine

Seznam skladeb:
1. Like a Cyborg
2. Bullet to a Pharaoh
3. Gloom
4. Ending of All
5. Sinister
6. Perfect World
7. Desire Colour n Lust
8. Black Sound
9. The Harmony Machine

Sestava:
Nathan Peachey - zpěv
Dean Wells – zpěv, kytara
Chris Zoupa - kytara
Andrew Cameron - baskytara
Nick Ross - bicí

Rok vydání: 2025
Čas: 51:35
Země: Austrálie

Diskografie:
1995 – Doxology
1998 – Tears To Dust
2012 – Anhedonia
2014 – Esoteric Symbolism
2015 – Her Halo
2019 – Are We Soldiers
2020 – I Wonder
2021 – Sorella Minore
2021 – And the Beauty They Perceive
2022 - Flight of the Wounded
2024 - Eli - A Wonderful Fall from Grace
2025 – The Harmony Machine

Související články

Foto: archiv kapely