„Legendární athénská death metalová kapela Nightfall zní stejně pomstychtivě jako vždy. Ale s monumentální produkcí a silným poselstvím je jedenácté studiové album jejím dosud nejtemnějším a nejepičtějším výtvorem.“ Úplně striktně bych se nedržel pojmu death, nebál bych se v téměř stejné míře ohánět výrazem black a v o něco menším množství gothic metal, což v součtu může směřovat nejen do škatulky extrémního metalu, ale i k přetlačování s Rotting Christ, Septic Flesh a Behemoth. Vzhledem k tomu, že temnota a epika jsou na novince „Children Of Eve“ skutečně monstrózní, dá se říct, že k přetlačování zcela rovnocennému.
I když bývali Nightfall v průběhu let (a mají jich za sebou více než třicet) poměrně nevypočitatelní, „Children Of Eve“ nehraje na žádné jinotaje. Vytrvale pouští na posluchače atmosféru strachu, zní opulentně, vyrovnává si účty s církví při zkoumání toho, jak vás mohou pohltit náboženské struktury a fanatismus („…nechci být hrubý k žádnému přesvědčení, respektuji, čemu ostatní věří nebo nevěří, ale už mě nebaví náboženské vměšování do našich životů…“), sází k tomu dobré melodie a nešetří s důrazem. Maskovaný frontman Efthimis Karadimas s hrubým vokálem je dominantní, celkem snadno rozpoznatelný a přesvědčivý. Hudba Nightfall vás (nejen díky němu, chytlavých háčků je v tvorbě Nightfall daleko víc) snadno pohltí, obejme a drtí. Jednoduše řečeno - ideální pozvánka na téměř třičtvrtěhodinovou vichřici riffů, blast beatů a frontální atmosférický útok.
Jelikož je nahrávka velmi konzistentní a kvalitativně vyrovnaná, nejsnáze z ní vykouknou momenty, které dokážou vyklouznout z jasně dané matrice – „With Outlandish Desire to Disobey“, navzdory tomu, že se zvrhne do nekompromisní sypanice, začíná až nečekaně přehlednou, klidnou kytarou, ženským vokálem a následným krátkým duetem (byť v něm si Karadimas celkem nekompromisně bere vokální žezlo do ruky), melodický motiv je hodně přístupný a kontrastní k vytrvale intenzivní náladě (nejsilnější gotické vlivy v rámci alba ukazují, že tahle poloha by mohla Nightfall hodně slušet). I v dalších nejsilnějších položkách hrají drobnou úlohu ženy, pitvořivý smích v úvodu upozorní na zemitou a silácky zaťatou „Lurking“, lehká hysterie na začátku otvíráku „I Hate“ je dokonale vtahující element do masakrálního pouštění strachu, založeném na dialogu sólového řevu a chorálů.
Silné jsou jednotlivé skladby (v podstatě bez výjimky, Nightfall nepustili na albu žádnou vatu), ale daleko podstatnější je fakt, že zuřivé album jako celek nenechá posluchače ani na moment vydechnout. „Pokud se člověk nestane zcela apatickým k nespravedlnosti a špatnostem v našem světě, čím je starší, tím více se hněvá“ , charakterizuje Karadimas aktuální desku. A jako největší lákadlo berte konstatování, že frontman a jeho parta se hněvá fakt hodně.
|
